Květen 2012

Čtenářský klub

8. května 2012 v 17:36 | Vody |  Povídky
"Zima," zatřásla sebou Arturie při pohledu z okna. Nastupující tma přinášela pravou sněhovou vichřici. Blondýnka si posunula brýle na nose a zadívala se k nedaleké škole, ve které přes zimní prázdniny nikdo nezůstával. Myslela, že dnes bude v knihovně sama, ale opak byl pravdou. Mezi regály doslova tančil muž, kterého zde nikdy neviděla. Dlouhými kostěnými prsty přejížděl po většině knih, dokud se nedostal ke knihám o známých masových vrazích. Ulízl si mastné vlasy a začal dychtivě projíždět obsahy jednotlivých knih.
"Podivín," řekla si pro sebe Arturie a zasedla ke stolu k rozečtené knize pojednávající o římském právu.
Zvoneček na dveřích oznámil příchod dalšího nečekaného hosta. Středně vysoký muž si projel rukou zlatými vlasy, aby se zbavil sněhu. Výrazné lícní kosti a temně rudé oči dodávaly muži na kráse. Nadřazeně si prohlížel vybavení knihovny, dokud arogantně nesykl nad místním nevkusným nábytkem a zaujal místo na jedné z dřevěných židlí u stolku s časopisy: "Žádný gauč, nebo křeslo!" procedil vztekle skrze zuby. Dívka jeho poznámku ignorovala a dál věnovala pozornost studiu.

Diarmuid stál ve větru a nechával si vločky padat do tváře. Vychutnával každou chvilku strávenou v tomto romantickém počasí. Zhluboka se nadechl chladného vzduchu a vyrazil do knihovny, kde měl s Arturií domluvené setkání. Právě si upravoval šálu kolem krku, když v tom narazil na další osobu.
"Yo," zvedl ruku v pozdravu mladík s culíkem. "Rozbilo se mi auto a po cestě jsem došel k téhle škole. Mobil se mi vybil, a tak…" začal vysvětlovat cizinec.
"Pojďte se mnou," kývnul Diarmuid hlavou s výrazem pochopení.

"Konečně," vstala Arturie od stolu a přišla k nově příchozím.
"Potřebujeme tvůj telefon," odrazil její přivítání Diarmuid.
"Nechala jsem ho v šatně…" odpověděla blondýnka.
"Prosím," usmál se černovlasý mladík.
"Vydrž minutku," kývla Arturie na prosbu.
"Já zatím zajdu do skladu pro věci, abych tady mohl vytřít," ukázal černovlasý na roztávající sníh na podlaze. "Zatím se někam posaď," omluvil Diarmuid svoji chvilkovou absenci.
Mladík s culíkem kývl na srozuměnou a přelétl pohledem po knihovně. Jeho zrak zůstal stát na blonďákovi, který jej celou dobu s úsměvem pozoroval.

Blondýnka přicupitala zpět s mobilem v ruce, ale místnost byla prázdná. Neviděla Diarmuida, ani dva příchozí cizince, natož vysokého mladíka, na kterého málem zapomněla. Tohle byla jediná místnost, kde byly nějaké židle a zapnuté topení: "Kam jinam by mohli jít?" řekla si pro sebe a zamířila mezi regály. "Nejspíš se tu šli porozhlédnout," poličky plné knih vrhaly nepříjemné stíny, ticho dodávalo tíživou atmosféru. Arturii přepadly temné myšlenky: "Doufám, že mě někdo nepřepadne…" zoufala si v duchu a proklínala Diarmuida, že s ní teď není. Nakonec zůstala stát a tiše naslouchala okolí. Nic, naprosté ticho, při kterém byl slyšet pouze vítr, který narážel do okenic. Jako blesk z čistého nebe přišla dunivá rána. Blondýnka vyjekla strachem a začala hlavou otáčet na všechny strany. Po menším vydechnutí nabrala síly k dalšímu postupu. Opatrně našlapovala mezi uličkami, když v tom uviděla na zemi ležet tělo. Byl to onen vysoký mladík, který tu s ní byl již od začátku. Jeho oči přímo vřeštěly překvapením, z krku mu trčel menší kuchyňský nůž, krev pomalu proudila po podlaze a kniha, kterou svíral svými dlouhými prsty, ji začala pomalu nasávat.
Arturie chtěla vykřiknout, ale slova jí zůstala v hrdle a nemohla ven. V tom za sebou ucítila přítomnost dalšího člověka.
"Arturie?" Diarmuid chytl blondýnku za rameno a přitáhl si ji k sobě. Ta s úlevou vydechla.
"On… je mrtvý?" uslyšela další hlas. Oba cizinci stáli za černovlasým mužem. Blonďák přistoupil blíž k mrtvole a sebral ze země mobil, který Arturie v šoku upustila.
"Zavolám policii," začal spěšně mačkat číslo a zmizel mezi regály. Bylo slyšet, jak se představuje: "Gill Archer…"
"Nešahej na něj," napomenul Diarmuid mladíka s ohonem, který se skláněl nad mrtvolou.
"Jo, asi máš pravdu," poslechl napomenutý a narovnal se. "Můžete mi říkat Chulainn."
Diarmuid s blondýnkou kývli na souhlas.

"Kdy přijedou?" Zajímalo Diarmuida a netrpělivě sledoval z okna vánici, která nabírala na obrátkách.
Zlatovlasý mladík podal mobil majitelce: "Říkali, že sem hned někoho pošlou. Nemáme nikam chodit a zůstat na místě." Všichni se posadili ke stolu a začalo nekonečné čekání.
Čtveřice se začala navzájem měřit pohledy. Po prvotním šoku začal každý uvažovat nad touto nepříjemnou událostí. Atmosféra okamžiku všechny přiváděla na stejnou myšlenku.
"Já to nebyla!" zařvala Arturie a uhodila pěstí do stolu.
"Nikdo neříká, že ano," uklidňoval ji Diarmuid.
"A co když jo?" vmísil se do hovoru Chulainn. "Byla jsi první, koho jsme u těla viděli. Mohla jsi ho zabít a teď jenom hraješ divadlo, čistě hypoteticky…" doplnil dlouhovlasý.
"Kdokoliv z nás jej mohl najít jako první," obhajoval Diarmuid blondýnku. "Nehledě na to, že Arturie není z nejvyšších, ten mrtvý vzadu je dost vysoký a nůž má zabodnutý v krku, kam by Arturie jen tak nedosáhla. Ještě, když si připočteš, pod jakým úhlem mu byla rána zasazena… Vyplývá z toho, že to nemohl být nikdo tak malý, a tudíž, pokud tu není někdo další, je vrah jeden z nás tří."
"Hahaha!" přerušil Gill smíchem monolog. "Zajímavé, vážně zajímavé! A teď vážně, kolik jsi četl detektivek? Ne, promiň, ale pokud ten vzadu zrovna neseděl, musí být vrah jeden z nás tří."
"Sedl by si nejspíš jenom proto, aby si četl, ale vzadu je dost šero na čtení," doplnila blondýnka.
Gill se opět usmál: "Stejně jsi pořád na seznamu možných kandidátů."
"Já to nebyla!" vykřikla Arturie rázně.
"Všichni se uklidníme," hasil Diarmuid rozvášněné emoce. "V jednom má, ale pravdu… u stolu sedí vrah, já to nejsem a za Arturii bych dal svůj život, takže to musí být jeden z těchhle dvou!" myšlenky kupily desítky nástinů možných situací. "Dobrá," začal znovu. "znal ho někdo?" a kývnul hlavou k regálům plných knih.
"Viděla jsem ho tady dnes poprvé," zavrtěla Arturie hlavou.
"Ne," odpověděl stroze Chulainn.
"Naše první setkání proběhlo, když už chladnul," řekl posměšně Gill.
To blondýnku vytočilo: "Trochu úcty!"
Zlatovlasý místo odpovědi vyplázl jazyk.
"Nikdo ho neznal, takže můžeme předpokládat, že jsme nikdo neměli důvod ho zabít," uzavíral černovlasý kapitolu.
"Proč?" nechápal Chulainn. "Lidé se na světě zabíjejí bez důvodu tisíce let.Nepotřebuješ motiv na to, abys zabil."
"Civilizovaný a slušně vychovaný člověk by přece-" blondýnka byla přerušena.
"By přece nikoho nezabil?" skočil jí Gill do řeči. "To řekni tomu, kdo to udělal."
"Když jsem se vrátila s mobilem, tak jste tady nikdo nebyl… kde jste byli?" zajímalo dívku.
"Hraješ si na detektiva?" culil se Chulainn.
"Myslím, že je to dobrá otázka," podpořil zajímavý dotaz Diarmuid. "Začnu klidně první. Byl jsem si pro věci, abych mohl uklidit," ukázal ke dveřím, kde byly dvě košťata s kýblem a hadrem. "Nikdo tu nebyl, a jakmile jsem zaslechl hluk zezadu, rozběhl jsem se tam."
"Já byl na záchodě," zvedl Chulainn ruce, kterými odmítal jakýkoliv podíl na vraždě.
"Myslel jsem, že to tady neznáš, tak jak jsi mohl najít záchod?" zajímalo černovlasého.
"Byl jsem venku."
"Bože," vzdychla blondýnka.
Všechny pohledy teď směřovaly na zlatovlasého muže.
"Nejsem povinen vám cokoli říkat! Nikdy jsem nepřistoupil na tuhle blbou hru na detektivy," odbyl povýšeně ostatní.
"Máš co skrývat?" zajímal se Chulainn.
Gill sykl: "Prohlížel jsem si knihy mezi regály."
"Takže, když to vše shrneme," Diarmuid zkoušel vyvodit závěr. "Nikdo z nás nemá stoprocentní alibi, jelikož každý z nás byl v tu chvíli sám."
"Alespoň to tedy tvrdí," Arturie nespouštěla z dvou cizinců oči.
Chulainn zvedl ruku, aby si vzal slovo: "Chtěl bych připomenout, abychom nezavrhovali možnost, že skutečný vrah není nikdo z nás."
Zavládlo ticho, při kterém všichni pozorovali dveře, okna a blízké stíny v naději, že zahlédnou stín vraha.
"Neměli bychom do příjezdu policie zavřít všechny dveře a zkontrolovat okna?" navrhl Chulainn.
"Bude trvat moc dlouho, než obejdeme všechny možné přístupy do knihovny," namítl černovlasý.
"Můžeme se rozdělit," navrhl Gill.
"Vy dva to tady neznáte," namítla Arturie. "V rámci dostupných teorií, že vrah není nikdo z nás, nesmíme chodit sami, takže se nabízejí pouze dvojice s tím, že já bych připadla na jednoho z vás dvou cizinců."
"A jestliže platí možnost, ve které je jeden z nás tří vrah je jasné, že v jedné dvojici onen vrah bude a tím ohrozíme život jeho společníka, tedy můj, nebo Arturie a to nehodlám riskovat," uzavřel Diarmuid debatu o uzavření objektu.
"Tak tu budeme jenom sedět?" zajímalo Gilla.
"Můžeš si něco přečíst," Arturia vstala od stolu a vzala z blízkých regálů několik knih, které položila na stůl.
"Jak je to dlouho, co jsi volal na policii?" zeptal se Chulainn.
Zlatovlasý si vyhrnul rukáv a odhalil tak zlaté hodinky: "Půl hodiny, proč?"
"Neměli by tady už být?" pokračoval dál Chulainn.
Diarmuid přešel k oknu: "Venku pořád hustě sněží, to je nejspíš trochu zdrží."
"Musím na záchod," vstala od stolu blondýnka.
"Půjdeme s tebou," vyrazil hned černovlasý.
"Všichni? Jednak je to trochu úchylný, a pak nevěřím, že je venku další vrah, který se tu někde schovává, takže budu nejvíc v bezpečí sama," kývla směrem na dvojici, kterou nejvíce podezřívala z vraždy. "Věř mi."
"Dobrá," kývl Diarmuid rezignovaně hlavou.

Diarmuid sebral ze stolu mobil, který zde blondýnka nechala. Přemýšlel, zda by neměl znovu zavolat na policii, ale více jej trápilo bezpečí Arturie. Jestli je pravda, co říkala, tak právě teď sedí u stolu s vrahem. Nikdo mu však nepotvrdil, že vrah pracuje sám, pořád existuje možnost vraha a komplice. V tom případě by vše bylo dva ku jednomu a jeho šance na přežití rázem poklesly. Jestli v tom jedou oba dva, tak teď mají nejlepší možnost na něj zaútočit. Nikdo ale nejevil známky agrese. Znamenalo to tedy možnost vraha skrytého ve stínech? Jestli ano, pak je Arturie v ohrožení života.
"Vrahem může být klidně ta dívka," promluvil z nenadání Gill. Bylo to, jako kdyby mu četl myšlenky. "Taky může být vrah jeden z nás dvou," ukázal na sebe a na Chulainna. "A jestliže nás opustíš, abys zkontroloval blondýnu, vrah dostane příležitost a jeden z nás může zemřít, protože jsi mu dal možnost. Kdybychom byli vrahové oba dva, už dávno bys byl mrtvý. Jsi sám a těžko by ses ubránil, nemyslíš? Držíme se navzájem v šachu, takže… jaká bude tvoje reakce?" Gill měl z jeho zoufalství nezvyklé potěšení.
"V sázce je minimálně jeden lidský život a já mám rozhodnout?" Diarmuid začal cítit tlak, který jej neúprosně svíral.
"Samozřejmě, že můžeš být vrah i ty," pokračoval Gill. "V tom případě bys teď mohl v klidu zabít Arturii a to, bychom jako správní muži neměli dopustit, že?
"Nenecháte mě tedy odejít?" Diarmuid vstal.
"Nemůžeme tě nechat odejít," přitakal Chulainn.
"Můžeme jít všichni tři najednou," podotkl Diarmuid. "Tím tvoje logika nebude porušena," Blonďák pouze vycenil zuby v úšklebku. Než stačili vymyslet cokoliv dalšího, rozlehly se knihovnou kroky. Arturie rázným krokem přistoupila ke stolu a udeřila dlaní do stolu, až poté si ostatní všimli, že na stole zůstala ležet fotografie: "Co je tohle?!" zařvala směrem k Chulainnovi. Na fotce byl vyobrazen Chulainn s mrtvým mužem: "Říkal jsi, že ho neznáš!"
"Och," vydechl Gill pobaveně.
"Neměla jsi tam chodit," zakroutil hlavou Diarmuid.
Chulainn rázem zbledl: "Kdybych to řekl, byl bych hned hlavní podezřelý."
"No, určitě bys nebyl v horší situaci, než je tahle," usmál se Gill.
"Já ho nezabil!" namítal Chulainn.
"Proč jsi lhal, že ho neznáš? Myslíš, že ti teď budeme věřit?" trvala Arturie na svém.
"Co s ním uděláme?" Gill upřel svůj pohled tentokrát na Diarmuida.
"Někam ho zavřeme, nebo svážeme," navrhl dotazovaný.
"Nejlépe obojí," přisadila blondýnka.

"Na pánských záchodech není žádné okno, dveře jsou pevné a ještě je svázaný," přemýšlel Diarmuid nahlas. "Teď bychom měli být v bezpečí a policie tu musí být každou chvíli."
"Zamknu raději na dva západy," Gill zasunul klíč do dveří a otočil. Pro jistotu ještě vzal několikrát za kliku: "Jste si jistí, že to byl on?" vznesl blonďák otázku.
"Stoprocentně ne ale, když je teď zavřený, cítím se bezpečněji," odpověděla blondýnka.
"Pořád máme teorii o vrahovi, který je někde venku," připomněl Diarmuid.
"Nejpravděpodobnější vrah je svázaný a zamčený. Myslím, že můžeme trochu povolit v ostražitosti," rozhodil blonďák ruce a začal si prohlížet knížky, které mu zrovna padly pod ruku.
"Arturie," otočil se černovlasý na dívku. "Neměla jsi k němu vůbec chodit," ukázal na uličku na jejímž konci leželo mrtvé tělo. "Bylo to nebezpečné."
Blondýnka sklopila hlavu: "Promiň, ale já musela," snažila se vysvětlit. "Měla jsem tušení."
"A co víc, jestli policie nenajde žádné další stopy k pachateli, tak tam zbudou pouze tvoje otisky."
"Vraha, ale už máme," oponovala Arturie.
"Domnělého vraha, nepolevuj v ostražitosti," Diarmuid pohladil dívku po vlasech.
"Jdu ven, abych nerušil," otevřel Gill dveře do ledové noci.
"Neměl bys…" namítal černovlasý mladík.
"Stejně potřebuji na záchod a na ten náš jsme zrovna zavřeli vraha, zatím," zavřel za sebou a přerušil tak nával chladu.

"Kde jsou?" černovlasý vytáhl telefon, aby zkontroloval, kolik uběhlo času mezi zavoláním na policii. Jeho úsměv vzal však rázem za své. Roztřesenou rukou podal mobil dívce: "To jsou naposledy volaná čísla, že?" Dívka kývnutím potvrdila.
"Vidíš tam někde policii?"
"Ne…" vydechla Arturie.
"Policie nepřijela, protože ji nikdo nevolal!" Diarmuid přistoupil k oknu.
"Takže Gill," blondýnka si musela sednout.
"Nikde ho nevidím," černovlasý přešel k rohu místnosti, kde vzal dvě košťata, která zde odložil těsně před nálezem mrtvoly. Obě kopem šikovně zlomil a vytvořil tak provizorní kopí. "Na obranu," potěžkal je v rukou a zkusil cvičný výpad.
"Kouř!" vyhrkla blondýnka.
"Co?" nechápal mladík.
"Cítím kouř!" oba pohlédli ke stropu, kde pomalu plul dým. V zadních místnostech byly vidět plamínky, jak stravují jednu knihu za druhou. Mladík uchopil dívku za ruku a vytáhl ji ven.
I přes zuřící vánici plameny nemilosrdně zaplavovaly budovu. Dvojice sledovala, jak je jejich druhý domov pomalu ničen.
"Jak dojemné," prohlásil Gill posměšně.
"Měli jsme je tam zavřít," po jeho boku stanul Chulainn.
"Ne," zakroutil blonďák hlavou. "to by nebylo osobní."
"Proč?" vzlykala dívka dožadující se vysvětlení.
"Ach," Gill vzdychnul a prohrábnul si vlasy. "Copak tu vždycky musí být nějaký důvod? Lidé už dávno žádný nepotřebují, aby se mohli zabíjet," zpod rukávu vytáhl menší nůž a zabodl jej Chulainnovi do krku. "Vždycky jsem chtěl vědět jaký to je! Ha-ha-ha!" Gill propukl v smích.
Mladík s culíkem padl na zem. Vytrhl si nůž z krku a snažil se rukou ucpat ránu, ze které sršela krev. Sníh kolem něj začínal být temně rudý.
Arturie vyjekla, kolena jí padly do sněhu, dívala se Chulainnovi do očí, z nichž pomalu vyprchával život.
"Copak?" vypukl Gill v další záchvat smíchu. "Snad sis nemyslel, že tě nechám žít?" dál se vysmíval zraněnému. "Tebe a Raise jsem si vybral záměrně. Dva studenti, co chtěli vypadnout ze všedního života… já vám dal tu možnost. Bylo mi až trapný, jak rychle jste souhlasili s tímhle výletem. Neznali jste ani moje pravé jméno… pořád ta přezdívka Gill," vší silou nakopl Chulainna do žeber. "Moje jméno je Gilgamesh!"
"Nech ho!" vykřikl Diarmuid.
"Pravda, ten oheň přivolá nezvané hosty, skončeme to," Gilgamesh držel v ruce další nůž.
Diarmuid pevně svíral zlomené násady a doufal ve své štěstí. Obešel blondýnku, aby ji uchránil od boje.
"Na co si tu hraješ, špíno?" řekl Gilgamesh se znechuceným výrazem.
Než Diarmuid stačil odpovědět, blonďák proti němu vyrazil. Černovlasý zkusil udělat výpad, ale Gilgamesh mu uhnul ladnou otočkou a vpadl tak soupeřovi do boku: "Sakra!" zaklel Diarmuid a držel si rameno. Krev mu pomalu stékala po ruce a kapala na sníh. Upustil jednu násadu na zem a druhou zkusil uchopit oběma rukama.
"Čekal jsem víc," promluvil znuděně blonďák. Vítr pomalu utichl, vločky hojně padaly na zem, strop knihovny s ohlušujícím rachotem právě spadl.
Diarmuid zkoušel jeden výpad za druhým. Používal násadu jako kopí, využíval délku své zbraně, aby se k němu blonďák nemohl přiblížit. Ten s úsměvem na tváři lehce uhýbal všem pokusům o útok a čekal na nejvhodnější chvíli k vlastnímu zakončení. Ta přišla v zápětí, když černovlasý zavrávoral. Ztratil spoustu krve a to si vyžádalo daň: náhlé zatmění před očima, kterému následovala další bolest.
"A to ses tvářil jako tvrďák," Gilgamesh stál nad svým soupeřem, který ležel ve sněhu. "Nejsi nic," blonďák se sklonil, aby mu z ruky vytrhl násadu, kterou posléze zahodil do tmy.
"Nech ho!" zařvala Arturie a vrhla se proti blonďákovi, ten ji chytil pod krkem a zvedl do vzduchu.
"Chtěl jsem tě zabít jako poslední," Gill zaklonil hlavu a praštil čelem dívku do nosu. Uslyšel křupnutí zlomeného nosu. Upustil dívku na zem a kopnutím do břicha jí připomněl, že má zůstat ležet.
Blonďák přistoupil k Diarmuidovi a ukázal mu nůž: "Neboj, bude to bolet."
Gilgamesh se připravoval na finální doražení své oběti, když v tu ucítil pevné sevření kolem ruky. Jakmile otočil hlavu, pohlédl do tváře Chulainnovi. Nechápal, kde se v něm vzalo ještě tolik života. Zprudka trhnul, aby se vyprostil ze sevření, ale bylo pozdě.
Diarmuid věděl kam přesně spadnout. Bylo to právě v tom místě, kde upustil svoji první násadu, kterou za dobu jejich boje skryl sníh. Teď ji pevně svíral v ruce a s řevem probodl Gilgameshovi hrdlo. Gill i Chulainn svorně padli na zem bez známek života.

"Tak tohle je konec?" Diarmuid vydechl obláček páry a lehl do sněhu. Tělo jej neposlouchalo, byl ospalý, začínal cítil blaženou úlevu od veškeré bolesti.
"Vstávej!" uslyšel z dálky povědomý hlas. První co ucítil byly teplé vlhké rty, které mu dávaly polibek. Pomalu otevřel oči, Arturie se zlomeným nosem z kterého tekla krev, nad ním klečela se slzami na krajíčku.
"Přece bych tě tu nenechal," pohladil ji po tváři. Blondýnka jej chytla za ruku a začala brečet.
Sirény byly velmi blízko, první auta už zastavovala na místě nehody.
Diarmuid pozoroval padající vločky s úsměvem: "Krásná zima."