Srpen 2011

Dunění mysli

2. srpna 2011 v 10:58 | Vody |  Povídky
Je to k článku týdne, protože někde v půlce je porno pasáž. Ha!

"Buch, buch!" noční klid jedné z mnoha ubytoven na kraji Tokia přerušilo ťukání na dveře. Bytem se roznesl dunivý zvuk. Dívka vyskočila jakoby ji někdo bodl nožem. Zamrkala, aby si zelené oči přivykly na tmu. Poté vyrazila pomalým krokem ke dveřím. Opatrným našlapováním dávala pozor, aby nevydala žádný zvuk.
Její pokoj se skládal z malé chodby na kterou byl napojen záchod s koupelnou a skříň, chodba končila ve větším pokoji, kde byla televize a rozbalený futon s dekou a polštářem. Byla zde i kuchyň, kde čekalo špinavé nádobí ve dřezu.
Dívka přišla ke dveřím a odrhnula si zelené vlasy z čela, aby se podívala do kukátka. Zatajila dech a snažila se nedotknout dveří jejichž vrzot by na ni mohl upozornit. Nikoho však venku nespatřila.

Další den

"Měla bys zavolat policajty," dávala rady kolegyně z práce poté co si vyslechla příběh ze včerejší noci.
"Ti nic neudělají," posteskla si zelenovlasá dívka v krátké šedivé sukni se vzorem.
"Miku, musíš jim víc věřit," nabádala kolegyně dál. "alespoň se kolem zastaví a ten, kdo to dělá se může vyděsit a ty budeš mít klid. Jak dlouho už to trvá?"
"Asi tak týden," posteskla si dívka a natáhla se na stůl, jenž byl v šatně.
"Jsi celá nevyspalá," kolegyně byla oděna v žluté kombinéze s velkým výstřihem. Blond vlasy jí padaly na ramena. "a za chvíli máš vystoupení."
"Miku Hatsune!" zaslechla dívka své jméno, jež vyvolávaly praskající repráky.

Byla jedna z mnoha naivních dětí, které měli sen. Někdo chtěl být hercem, kosmonautem, nebo fotbalistou a ona si vybrala dráhu zpěvačky. Pro začátek své kariéry si našla místo v jednom z barů, kde se snažila upoutat zpěvem na pódiu, ale šance, že si ji někdo všimne byla mizivá. Majitel ji přesto chválil: "Od té doby co tě tu mám sem začalo chodit víc lidí!" snažil se ji utěšit, že její chvíle teprve přijde.
Mezi novými návštěvníky byl i hnědovlasý mladík, který vždy přicházel na vystoupení Miku. Sedal si vždy co možná nejblíže k pódiu a nespustil z mladé zpěvačky oči. Byl tu i dnes. Pročísl si hnědé vlasy a objednal pivo. Dokud Miku nepřišla točil nervózně podtáckem v ruce. Jakmile ji spatřil celé napětí z něho spadlo a začal si užívat vystoupení.

Po odvedeném výkonu Miku odešla zpátky do šatny. Tím pro ni dnes skončila práce a mohla opět vyrazit domů, ale týden probdělých nocí si vybral svoji daň. Jakmile Miku vešla do šatny pro účinkující sedla si na židli a spadla celá ospalá na stůl, kde usnula.
"Buch, buch!" dopadly rány čísi pěsti na dveře od šatny. Miku s sebou trhla. Seděla pořád v šatně a koukala na sebe do zrcadla, které vyselo před stolem. Než si uvědomila, kde vlastně je a co se stalo ozvaly se další rány: "Buch! Buch!" tentokrát razantnější a hlasitější.
Dívka se podívala na hodinky a šla pomalým krokem ke dveřím: "Dvě hodiny?!" hrklo v ní, když se podívala na hodinky. V tom si uvědomila další skutečnost, že dveře do šatny se nikdy nezamykali. Šéf podniku zámek schválně rozbil, aby se dívky nemohly při převlíkání zavřít a on je tak mohl přijít navštívit a pokochat se pohledem na jejich krásná mladá těla.
"Je otevřeno," promluvila konečně zelenooká.
V odpověď jí přišly další dvě rány, které byly zatím nejsilnější.
Miku sebrala odvahu a rázně otevřela dveře, jenže tam nikdo nestál. Vyšla na chodbu, ale ani tam nikoho nezahlédla.
"Už musím bláznit," pomyslela si a zavřela dveře. Chtěla se rychle převléct a odejít domů. Jakmile dveře zavřela ozvalo se další zaklepání. To už Miku nevydržela a šáhla po nejbližší věci, která jí přišla pod ruku. Sebrala ze stolu sprej na vlasy a odtrhla víčko. Zavřela oči a okamžitě otevřela dveře a začala sprejem stříkat na všechny strany.
"Co to sakra děláš?" uslyšela známý hlas.
Miku pootevřela oči: "Šéfe," ihned odhodila sprej a začala se omlouvat.
Šéf byl skoro dvoumetrové postavy. I přes pokročilejší věk se snažil udržovat v kondici, ale jeho břišní svaly už boj dávno vzdaly a tak se mohl pyšnit pivním bachorem.
"Kdybych nebyl tak vysoký," začal si kapesníkem stírat barvu ze spreje z oblečení. "a ty tak malá."
"Omlouvám se," řekla smutně Miku a snažila se uklonit co nejvíc až její dlouhé vlasy zametaly podlahu.
"Nech už toho," zvedl její vlasy, aby si je neničila. "a radši mi řekni co jsi s tím sprejem sledovala."
"Víte…" dívka přemýšlela co řekne. "neviděl jste tady ještě někoho?" zeptala se nakonec. Nechtěla svému šéfovi působit další problémy, kterých už tak měl hodně.
"Ne, jsme tu jenom my dva už asi dvě hodiny. Holky odešly kolem půlnoci a řekly, že jsi usnula v šatně. Já jsem mezitím vyplňoval povolení pro úřady. Jakmile jsem skončil šel jsem hned za tebou."
"Aha," Miku se nezdálo, že by jí šéf lhal.
"Pojď, hodím tě domů," nabídl se šéf a ukázal klíče od auta. Miku přikývla.

Byly už čtyři hodiny ráno, když Miku vylezla z horké sprchy. Obláček páry se vznesl do obýváku, kde pochvíli vyprchal. Byla ráda, že má dnes volno a může se v klidu vyspat. V klidu. Jen co si lehla pod deku její únavu náhle přebyl pocit nejistoty Co, když zase přijde? Kdo to může být? Co je to za člověka? Je to nějaký její známý, nebo snad fanoušek, který se do ní zamiloval v podniku a teď se chová jako stalker a sleduje jí na každém kroku a chodí až k ní domů?
Myšlenky se jí honily hlavou a věděla, že teď už určitě neusne. Jakmile zavřela oči, aby usnula objevily se před ní dveře, které se pomalu otevírali a v nich stál muž bez tváře. Ihned oči otevřela a hluboce dýchala. Přestávala se cítit v bezpečí ve vlastním bytě. Podívala se na okno, které bylo zavřené: "Jsem ve třetím patře," uklidňovala se. "nikdo by sem nevylezl, aby tím nevzbudil ostatní."
Její pohled poté spočinul na dveřích. Jsou to ty samé dveře kam chodí ten co ji nenechá v klidu vyspat. Ten co ji pořád otravuje ustavičným boucháním na dveře. Možná stojí právě teď přede dveřmi. Co, když tentokrát nezůstane jenom u bouchání do dveří a pokusí se dostat dovnitř? Rukou zajela do kabelky, jenž se válela nedaleko a vyndala telefon. Pro jistotu si nastavila číslo policie, aby je v případě nutnosti mohla ihned zavolat.
"Dveře jsou zamčené," uklidňovala sama sebe.
Uplynula hodina, kdy Miku slepě zírala na dveře, ale stále se nic nedělo. Žádný impuls, který by dával najevo, že dnes zase přijde tajemný návštěvník. Oči se jí pomalu klížily. Byla již v polospánku a začala usínat. Sladký spánek nabízel vysvobození. Rána přišla jako blesk z čistého nebe. Dveře pod silou úderu za praskaly bolestí. Miku vyjekla překvapením a odhodila telefon do rohu pokoje.
Rány do dveří nepřestávaly. Ozývaly se s ještě větší silou. Dívka ihned vystartovala po telefonu, aby zavolala policii, ale jakmile začala vytáčet číslo mobilu došla baterka: "Ne," hlesla zoufale. Podívala se na dveře, které se chvěly pod nárazy úderů a zařvala z plných plic: "Vypadni!"
Vše utichlo. Venku začalo svítat a Miku viděla z pod dveří stín. Někdo jasně stál před jejími dveřmi.
"Volám policii, ty úchyle!" snažila se blafovat. Její snaha měla, ale opačný účinek. Dveře se opět rozechvěly. Tentokrát i pod nárazy kopanců. Dveře byly rozviklanější, než obvykle. Hrozilo, že každou chvíli spadnout a v tom se to stalo. Rozletěly se na několik kusů.
Do bytu zpěvačky vešel muž zahalený v kapuci a pomalu přistupoval k Miku. Ta začala ječet co jí hrdlo stačilo.

V tom se Miku vzbudila. Byla celá zpocená a v ruce svírala mobilní telefon. Dveře byly stále na svém místě. Nikdo jí do bytu nevnikl. Až teď si všimla jak rychle jí bije srdce. Snažila se uklidnit delšími nádechy. Pochvíli zvedla telefon, aby se podívala kolik je hodin. Ten ukazoval půlnoc. Dívka nevěřícně zamrkala a protřela si oči jestli špatně nevidí. Pro jistotu se podívala z okna a venku byla tma.
"Spala jsem celý den?" řekla ztrápeně sama sobě. Měla v plánu jít do města a podívat se po obchodech a uklidit si. Určitě nechtěla prospat celý den. Daň za probdělé noci. Vzala opět mobil, ale jakmile chtěla poslat zprávu tak mobil zčernal z nedostatku energie.
"Chjó, kde mam nabíječku," řekla si pro sebe a začala hledat po pokoji.
"Buch!"
Miku se zastavila a celá zbledla. Krve by se s ní nedořezal. Snažila se nedýchat. Nevydávat jakýkoliv zvuk. Každý její pohyb jí připadal tak hlasitý. I tlukot srdce byl jako hra na bicí. Sevřela si jednou rukou hruď a druhou pusu, aby nebyly slyšet její vzdechy. Slzy jí pomalu stékaly po tváři. Slzy zoufalství. Nevěděla co má dělat, aby bušení přestalo. Snažila se nevydávat žádný zvuk. Doufala, že si tak osoba přede dveřmi bude myslet, že není doma. Nechtěla prožít zážitek ze snu v realitě. Nechtěla, aby rozbil dveře a dostal se tak do jejího bytu. Všechno co jí teď chránilo byly dveře: "Na těch blbých dveřích závisí teďka můj život," pomyslela si. V puse cítila slanou chuť slz: "Znásilní mě a zabije. V televizi je takových případů každý den desítky a pachatel většinou uteče," začala naříkat nad svojí budoucností. "Proč já," začala ještě víc plakat a vzlykat.
Konečně si dodala odvahy a zvedla se. Pomalým krokem došla do kuchyně, kde vytáhla velký kuchyňský nůž. Rány už drahnou dobu neslyšela, ale v hlavě je měla pořád.
Opět si sedla do koutku v obýváku a setřela si rukávem slzy z obličeje. Svírala křečovitě nůž a čekala na další rány. Nic. Nebylo slyšet nic. Žádné zvuky ani pohyb osob přede dveřmi.

Svítání přineslo jisté vysvobození. Miku se došla vysprchovat, aby ze sebe smyla únavu a začala si strojově chystat věci do práce. Před odchodem se podívala na kuchyňský nůž. Rozmýšlela jestli jej nakonec vezme sebou, ale nechala ho doma.

Práce probíhala jako všechny dosavadní. Hatsune přišla, převlékla se, zazpívala a mohla jít. V šatně opět potkala svoji kolegyní: "Tak jak?" zeptala se blondýnka přímo. Miku si unaveně sedla na židli a převyprávěla poslední den svého života.
"Zavolej na polici," nabádala stále kolegyně.
"Chtěla jsem, ale, když ani nevím jak vypadá, nebo kdo to je," povzdechla Miku.
"Stejně bys měla," naléhala blondýnka a začala nohou klepat o zem. Byl to zvyk, který dělá mnoho lidí, kdy v sedě začnou nohou bouchat o zem. Miku zůstala stát jako zhypnotizovaná a sledovala ten pohyb narážející nohy o podlahu. Nemohla ten zvuk vystát. V hlavě se ji ten zvuk rozléhal stále hlasitěji a hlasitěji. Doháněl ji k šílenství.
"Hej," uslyšela hlas odněkud z dálky. "Miku!"
Zelenooká dívka zamrkala. Před ní stála blondýnka s utrápeným výrazem: "Jsi v pořádku?" zeptala se.
"Jo, je mi fajn," odpověděla.
"Dnes u tebe přespím," větu vyslovila jako jasnou věc proti které se nedalo nic namítat.

Zelené vlasy padaly dívce do obličeje, když rychle otáčela hlavou pozorující svého hosta jak kmitá po malém bytě a prohlíží si všechny věci ke kterým přidá komentář. Nezapomněla přihodit poznámku k neumytému nádobí, nebo nánosu prachu na skříni. Konečně přestala běhat po pokoji a zastavila, aby si začala sundávat oblečení.
Miku si konečně všimla jmenovky, kterou nosila u pasu. Právě teď si jí došlo, že ani nevěděla jak se její kolegyně jmenuje. Nikdy si moc nepamatovala jména, ale měla za to, že se jí ani nepředstavila, když nastupovala do práce. Teď jí došlo, že si do bytu pozvala úplně neznámého člověka s kterým se vídala v práci a prohodila s ní každý den pár vět.
To už před ní blondýnka stála jenom v krajkových kalhotkách fialové barvy. Měla vypracovanou postavu s plochým břichem na kterém se jemně rýsovaly břišní svaly. Prsa měla menší akorát do ruky a pěkně pevná. K tomu krásnou pleť.
"Jdu do sprchy… jestli chceš můžeš se přidat," mrkla blondýnka.
Miku v překvapení začala naprázdno otevírat pusou: "Já… eh," vydala nakonec ze sebe.
Ihned co blondýnka zmizela ve sprše začala jí Miku prohledávat věci. Nenašla nic neobvyklého. Když už nic jiného, tak si alespoň zapamatovala její jméno: "Arturie," zašeptala si pro sebe nad jmenovkou, jež svírala v drobné ruce.

Miku chvíli stála sama v pokoji a poslouchala zvuk sprchy. Přemýšlela co má teď dělat. Hlavou ji probíhaly všechny scénáře, které se teď mohly uskutečnit. Ta nerozhodnost ji dováděla k šílenství. Začala nenávidět svoji existenci, že sem vůbec tu holku zvala. Přestala vnímat okolí a soustředila se opět do sebe. Hlavu měla plnou myšlenek, které si potřebovala utřídit. Co když to všechno dělá ona? Od té doby co nastoupila do práce jí musela sebrat místo na výsluní. Od šéfa slyšela, že dokud nepřišla byla všechna pozornost věnována právě blondýnce. Teď každý věnoval pozornost zelenovlasé hvězdě.
"Jsi hrozně zlá," ucítila mokrou ruku jak ji začíná pomalu vysvlékat, než se vzpamatovala byla její košile na zemi, před ní stála Arturie v celé své nahé kráse. Kapičky vody ji stékaly po těle a dopadaly na zem, blondýnka se k Miku přitiskla a začala jí nosem projíždět po krku, cítila jak nosem nasává její vůni, jak ji mokrá ruka osahává zadeček.
Potom to začalo, Arturie nacvičeným pohybem přejela Miku rukou po zádech a hbitě ji uvolnila podprsenku. Ta ihned spadla na zem. Mezitím se ji zakousla něžně do krku.
Zelenovlasá potichu zasténala a ruce jí ihned sjely na prsa, které si snažila zakrýt. Začala se červenat a v mysli hned vyvstalo na milion otázek, ale žádná nebyla o tom, aby blondýnka přestala.
Arturie se projevila jako zkušená žena. Všechny její pohyby měly svůj účel a poskytovaly pozvolné naplnění rozkoše. Pomalu hladila Miku po tvářích, aby ji pak drsněji uchopila a políbila. Jejich jazyky k sobě našly cestu vzápětí. Zelenovlasá přestala dávat najevo veškerý odpor a svoje ruce přesunula na tělo blondýnky. Ta veškeré dění přesunula do sprchy. Ta měla na všechno účinek jako to nejlepší afrodisiakum. Kapky jim stékaly po nahých tělech. Voda jim stékala při líbání do úst a zdála se být tak sladká.
"Uvolni se," zašeptala Arturia a chytla partnerku za prsa. Začala jí je mačkat a kousat do bradavek. Vše dělala tak jemně a zároveň hrubě. Miku začala pomalu procítěně vzdychat až se jí zdálo, že může vidět svoje sténání. Připadalo jí tak hřejivé. Tak hřejivé vzdechy.
Poté se blondýnka zvedla a začala Miku líbat po celém těle. Přejížděla jazykem po jejím krku, občas vášnivý polibek, až se pomalu dostala k jejímu klínu, který už drahnou dobu dráždila letmým pohybem prstů.
"Ne, to už stačí," snažila se zastavit hlavu blondýnky, ale boj to byl předem prohnaný. "Aaah," zasténala Miku. Cítila jak do ní proniká jazyk její kolegyně. Cítila ten příjemný pocit. Arturie si začala vypomáhat prsty a dováděla Miku k naprostému šílenství z rozkoše. Celé tělo zpěvačky bylo v jednom ohni.
Musela v tom pekle tvořeného ze stále přicházejících extázích být snad hodinu. Ruce měla rozmočené od stále tekoucí vody.
Vše přestalo náhle jak začalo. Miku celá vyčerpaná od sténání dopadla na futonu. Ležela zabalená v županu a nechala se hladit od Arturie po hlavě dokud neusnula.

Po dlouhé době byla schopna usnout tvrdě. Žádný polospánek v neustálém strachu. Najednou se cítila v bezpečí.
Slabé ťukání sílilo s každou další ranou. Miku spokojeně oddechovala v náruči blondýnky, která ťukání nehodlala ignorovat. Arturie doufala, že dnes ono bouchání opět přijde. Vše si připravila a byla odhodlaná jednat. Když zelenoočka usnula připravila pro jistotu nůž, kterým by nevítaného hosta přivítala. Lehkým našlapováním přišla ke dveřím, které zprudka otevřela.
Miku ucítila, že je něco špatně. Jakmile necítila tělo své přítelkyně vedle sebe. Spatřila pozdě jak Arturie otvírá dveře s nožem připraveným k bodnutím.
Hatsune natáhla ruku a vykřikla:"Stůj!" Bylo pozdě. Dveře byly otevřeny. Muž v kapuci natáhl po blondýně ruku. Ta na nic nečekala a útočníka bez váhání sekla nožem. Kapky krve vylítly ke stropu. Muž zařval bolestí a dal se na útěk. Arturie za ním ještě vyběhla ze dveří a častovala jej nadávkami. Poté ihned vešla zpátky do pokoje. Nůž od krve hodila do dřezu a lehla si vedle Miku, která se celá třepala.
"Už bude dobře," objala rozrušenou dívku, která nesnášela pohled na krev. Vždy se jí z něho udělalo špatně.

Následující ráno probudila Miku Arturie dlouhým polibkem na rozloučenou: "Uvidíme se v práci," řekla blondýnka a odešla z bytu, než se mladá zpěvačka stačila rozkoukat.
Dívka si sáhla rty a otřela si je. Chvíli zírala na lesk, jenž si Arturie nanesla na rty a trochu ulpěl i na jejích a poté prst náležitě olízla. Její tělo bylo stále rozechvělé z prožitků z předešlé noci. S prstem v puse, který si stále olizovala začala druhou rukou svoje tělo osahávat. Vzpomínala na předešlou noc ve sprše, ale ihned potom se dostavil šok. Vzpomněla si na krev na neznámého útočníka, jenž jí bušil každou noc na dveře. Ihned vešla do kuchyně, ale nůž, který byl včera od krve dnes zářil čistotou. Přešla proto do chodby, kde si byla jistá, že uvidí menší cákance od krve, ale ani zde nic nenašla: "Arturie musela nejspíš uklidit," vyslovila nahlas myšlenku a děkovala bohům za tak skvělou přítelkyni.
Pomalu nastával čas, aby vyrazila do práce. Netrvalo to dlouho a byla připravena.


Všechen stres z ní spadnul. Byla konečně uvolněná a cítila se skvěle. Věřila tomu, že neznámý stalker ji už dá pokoj a za to mohla vděčit jediné osobě. Nevěděla pořádně co k ní má cítit, ale věděla, že všechny její pocity k ní jsou vřelé. Nevěřila na lásku a už vůbec ne na lásku k ženě, ale po včerejší noci začala pomalu měnit názor. Na Arturii se velmi těšila až znovu uvidí ten její úsměv a krásné oči.
"Ahoj šéfe," pozdravila hned ve vchodu obrovitého muže.
"Yo, Miku! V šatně jsem ti nachystal nový obleček," šéf vykouzlil na tváři zářivý úsměv.
Hatsune vešla do šatny, kde na ní čekal šedý oblek podobný korzetu. Po stranách byl lemovaný zeleným vzorem malý trojúhelníčků. Vše dokreslovala zelená kravata, jež měla stejný odstín barvy jako vlasy zpěvačky. Místo kalhot, nebo sukně dostala malý kousek černé kůže, který zakrýval asi tolik jako kalhotky a k tomu dlouhé punčochy.
Miku si před zrcadlem uvazovala dva culíky, když do místnosti vešla Arturie: "Ahoj," pozdravila.
Zelené oči se hned rozzářily radostí.
"Chtěla jsem si promluvit o tom včerejšku," přistoupila blondýnka ke zpěvačce. "nikomu o tom neříkej."
Miku náhle ucítila na svých ramenou tíhu. Začala mít špatné tušení.
"Obvykle za tohle beru kolem pěti tisíc, ale pro tebe jsem to tentokrát udělala zadarmo," Arturie potvrdila Miku nejhorší obavy.
"Jasně," bylo jediné slovo na které se teď zmohla.
"Příště už to bude placené, ale možná ti dám slevu," mrkla blondýnka při odchodu ze šatny.
Byl to pocit věru nepříjemný, jako dostat ránu od profesionálního boxera. Tak se právě Miku cítila.
"Já jsem taková kráva!" uhodila pěstí do stolu. Otřela si slzy a začala napravovat rozmazaný make-up.
Po několika minutách uslyšela křik, který v klubu nebyl neobvyklý, ale tentokrát bylo něco špatně. Zvědavost Miku nedala a vyrazila z šatny, i když nebyl ještě čas na její vystoupení. Jakmile vstoupila mezi zákazníky uviděla jak šéf drží pod krkem jednoho z hostů. Byl to právě ten mladík, který začal navštěvovat podnik kvůli ní. Chodil na všechny její představení. Pamatovala si ho, když ho viděla každý den a byl i docela pohledný. Tentokrát bylo, ale něco jinak. Ruku měl v obvazech a Arturie kolem něho skákala a pořád na něj ukazovala: "Přiznej se, žes to byl ty, kdo byl včera u Miku! Řízla jsem tě do ruky a ty jsi zdrhnul!"
"Já nic neudělal!" bránil se mladík, ale z ocelového sevření se nemohl vyprostit.
"Už jsem zavolal policajty," houkl barman.
"Přiznej se ty úchyle!" vřískala blondýnka. "Od čeho máš teda zraněnou tu ruku!"
"Co je ti potom!"
Arturie se vrhla muže a strhla mu z ruky obvaz. Byla zde jasně viditelná rána od ostrého předmětu.
"Ty jedna svině!" vřískla blondýnka a začala muže obdarovávat fackami. Každou ranou zasadila do jeho obličeje řeznou ránu díky prstýnkům, kterých měla na ruce hned několik. Pár chvil na to přijela policie, ale to už byla Miku zpátky v šatně a snažila se vše rozdýchat. Díky tomuto incidentu podnik zavřel o něco dřív, než bylo zvykem. Stalkera si odvezla policie k výslechu.

Miku po perném dni ulehla pod deku a spokojeně oddechla. Konečně se vyspí. Stále se trápila kvůli tomu co slyšela od Arturie. Přála si, aby to bylo něco víc, ale bohužel. Při těchto myšlenkách nakonec usnula.
Ne však na dlouho. Uprostřed noci uslyšela opět ono zlověstné bouchání. Pomalu se otočila ke dveřím. Viděla stín, postava stála přede dveřmi. Bouchání přestalo, ale stín stále zůstával, aby v následujícím okamžiku po chvíli ticha prorazil dveře kuchyňský nůž.
Miku vyjekla strachy, ale zároveň se jí ulevilo, když uslyšela jak neznámý odchází. Vzala do ruky mobil, kterým si svítila a pomalu našlapovala ke dveřím. Posvítila mobilem na nůž ze kterého skapávaly kapičky krve. Telefon upustila a ten spadl do větší louže, jež se mezitím stihla vytvořit v chodbě. Podívala se pod nohy a zjistila, že právě stojí v potůčku krve, která se rozlévá dál do jejího pokoje. Zavřela oči a snažila se přemoct nevolnost která jí svírala žaludek. Rukou našmátrala klíče, aby otevřela dveře.
Ty se pomalu otevřely a Miku spadla na kolena a začala zvracet. Ke dveřím byl kuchyňským nožem přímo přišpendlen onen muž z dnešního odpoledne v baru. Všude byla krev, která pomalu obklopovala i dívku. Ta sáhla po mobilu a začala volat policii. Mezitím začala znova zvracet. Pochvíli neměla už co, tak jenom dávila žaludeční šťávy. Sliny jí stékaly z pusy. Půlku tváře měla zamazanou od krve, stejně tak ruce a nohy.

Noc strávená na policii dlouhými výslechy nebyla zrovna nejpříjemnější. Všichni slibovali jak vraha určitě dopadnou, ale zpěvačka jim nevěřila.
Od policie šla rovnou do práce. Chtěla být mezi lidmi a díky práci mohla přijít na jiné myšlenky. Nikdo v práci nevěděl co se u ní doma stalo. Nechtěla, aby to kdokoliv věděl. Lítostných pohledů a keců v podobném duchu měla už plné zuby.
Několikrát se za ní stavila i Arturie, aby si popovídala. Snažila se znovu vetřít k Miku do bytu, ale ta se tentokrát nenechala. Hatsune zbývalo poslední vystoupení dnešní den a celý podnik zavíral. Arturie ji popřála hodně štěstí a začala ze sebe svlékat pracovní oblečení.

"Měla bych jít někam do hotelu," pomyslela si zelenovláska na cestě zpět do šatny po vystoupení. "nevím jestli se ještě kdy budu moct vrátit do toho bytu. Otevřela dveře od šatny a začala si uvolňovat kravatu, když v tom se zarazila. Uprostřed šatny ležela Arturie. Její tělo bylo sotva k poznání. Už se ani nedalo hovořit o tělu jako takovém, protože vrah musel do jejího těla bodnout snad tisíckrát. Byl to hrozný pohled. Některé části byli odděleny od těla a jiné držely jenom stěží. Na několika místech byla vidět holá bílá kost a všude ta krev.
Ze všeho nejhorší byl, ale ten výraz v Arturiina obličeje. Takový výraz strachu a zděšení.
Miku vyběhla z šatny a utíkala do hlavního sálu. Ruku si držela před ústy, dělalo se jí opět špatně. V sálu už nikdo nebyl. Všichni návštěvníci odešli a stejně tak barman. Jediný, kdo zde zůstal byl šéf. Jeho obrovitá postava seděla za jedním ze stolů a skláněla se nad několika papíry.
Miku vydechla úlevou: "Šéfe," dotkla se muže za rameno. Šéf bezvládně spadl na zem. Z proříznutého hrdla mu stékala krev.
"Ne!" vřískla Miku v zoufalství.
"Buch! Buch!" uslyšela dobře známý zvuk. Začala ječet a vydala se na úprk. Nohy jí utíkaly sami od sebe. Slyšela ten dunivý zvuk jak se k ní stále přibližuje. Věděla, že, když se otočí je s ní konec. Běžela chodbou, kde narazila na dámské záchodky. Ihned za sebou zavřela a ustupovala dál od dveří. Dunivý zvuk se stále blížil. Miku se pořádně nadechla a podívala se na ruce. Stékala z nich krev: "Jak to?" problesklo jí hlavou. "Na nikoho jsem přece nešahala," a otočila se směrem k zrcadlu. Nejenom její ruce, ale i tvář a celé tělo bylo postříkané od krve. Teď si všimla, že v ruce svírá nůž, který byl celý od krve. Co jí, ale překvapilo ze všeho nejvíc byl její blažený úsměv.
"Buch! Buch!"