Stěhování

18. července 2013 v 9:45 | kvokytokyvody
Tady na to po dlabu a přešel jsem sem. Stejně sem nikdo nechodí, ale jestli mám nějaké věrné čtenáře, které nemám, tak sem.
Bááj
 

Čtenářský klub

8. května 2012 v 17:36 | Vody |  Povídky
"Zima," zatřásla sebou Arturie při pohledu z okna. Nastupující tma přinášela pravou sněhovou vichřici. Blondýnka si posunula brýle na nose a zadívala se k nedaleké škole, ve které přes zimní prázdniny nikdo nezůstával. Myslela, že dnes bude v knihovně sama, ale opak byl pravdou. Mezi regály doslova tančil muž, kterého zde nikdy neviděla. Dlouhými kostěnými prsty přejížděl po většině knih, dokud se nedostal ke knihám o známých masových vrazích. Ulízl si mastné vlasy a začal dychtivě projíždět obsahy jednotlivých knih.
"Podivín," řekla si pro sebe Arturie a zasedla ke stolu k rozečtené knize pojednávající o římském právu.
Zvoneček na dveřích oznámil příchod dalšího nečekaného hosta. Středně vysoký muž si projel rukou zlatými vlasy, aby se zbavil sněhu. Výrazné lícní kosti a temně rudé oči dodávaly muži na kráse. Nadřazeně si prohlížel vybavení knihovny, dokud arogantně nesykl nad místním nevkusným nábytkem a zaujal místo na jedné z dřevěných židlí u stolku s časopisy: "Žádný gauč, nebo křeslo!" procedil vztekle skrze zuby. Dívka jeho poznámku ignorovala a dál věnovala pozornost studiu.

Diarmuid stál ve větru a nechával si vločky padat do tváře. Vychutnával každou chvilku strávenou v tomto romantickém počasí. Zhluboka se nadechl chladného vzduchu a vyrazil do knihovny, kde měl s Arturií domluvené setkání. Právě si upravoval šálu kolem krku, když v tom narazil na další osobu.
"Yo," zvedl ruku v pozdravu mladík s culíkem. "Rozbilo se mi auto a po cestě jsem došel k téhle škole. Mobil se mi vybil, a tak…" začal vysvětlovat cizinec.
"Pojďte se mnou," kývnul Diarmuid hlavou s výrazem pochopení.

"Konečně," vstala Arturie od stolu a přišla k nově příchozím.
"Potřebujeme tvůj telefon," odrazil její přivítání Diarmuid.
"Nechala jsem ho v šatně…" odpověděla blondýnka.
"Prosím," usmál se černovlasý mladík.
"Vydrž minutku," kývla Arturie na prosbu.
"Já zatím zajdu do skladu pro věci, abych tady mohl vytřít," ukázal černovlasý na roztávající sníh na podlaze. "Zatím se někam posaď," omluvil Diarmuid svoji chvilkovou absenci.
Mladík s culíkem kývl na srozuměnou a přelétl pohledem po knihovně. Jeho zrak zůstal stát na blonďákovi, který jej celou dobu s úsměvem pozoroval.

Blondýnka přicupitala zpět s mobilem v ruce, ale místnost byla prázdná. Neviděla Diarmuida, ani dva příchozí cizince, natož vysokého mladíka, na kterého málem zapomněla. Tohle byla jediná místnost, kde byly nějaké židle a zapnuté topení: "Kam jinam by mohli jít?" řekla si pro sebe a zamířila mezi regály. "Nejspíš se tu šli porozhlédnout," poličky plné knih vrhaly nepříjemné stíny, ticho dodávalo tíživou atmosféru. Arturii přepadly temné myšlenky: "Doufám, že mě někdo nepřepadne…" zoufala si v duchu a proklínala Diarmuida, že s ní teď není. Nakonec zůstala stát a tiše naslouchala okolí. Nic, naprosté ticho, při kterém byl slyšet pouze vítr, který narážel do okenic. Jako blesk z čistého nebe přišla dunivá rána. Blondýnka vyjekla strachem a začala hlavou otáčet na všechny strany. Po menším vydechnutí nabrala síly k dalšímu postupu. Opatrně našlapovala mezi uličkami, když v tom uviděla na zemi ležet tělo. Byl to onen vysoký mladík, který tu s ní byl již od začátku. Jeho oči přímo vřeštěly překvapením, z krku mu trčel menší kuchyňský nůž, krev pomalu proudila po podlaze a kniha, kterou svíral svými dlouhými prsty, ji začala pomalu nasávat.
Arturie chtěla vykřiknout, ale slova jí zůstala v hrdle a nemohla ven. V tom za sebou ucítila přítomnost dalšího člověka.
"Arturie?" Diarmuid chytl blondýnku za rameno a přitáhl si ji k sobě. Ta s úlevou vydechla.
"On… je mrtvý?" uslyšela další hlas. Oba cizinci stáli za černovlasým mužem. Blonďák přistoupil blíž k mrtvole a sebral ze země mobil, který Arturie v šoku upustila.
"Zavolám policii," začal spěšně mačkat číslo a zmizel mezi regály. Bylo slyšet, jak se představuje: "Gill Archer…"
"Nešahej na něj," napomenul Diarmuid mladíka s ohonem, který se skláněl nad mrtvolou.
"Jo, asi máš pravdu," poslechl napomenutý a narovnal se. "Můžete mi říkat Chulainn."
Diarmuid s blondýnkou kývli na souhlas.

"Kdy přijedou?" Zajímalo Diarmuida a netrpělivě sledoval z okna vánici, která nabírala na obrátkách.
Zlatovlasý mladík podal mobil majitelce: "Říkali, že sem hned někoho pošlou. Nemáme nikam chodit a zůstat na místě." Všichni se posadili ke stolu a začalo nekonečné čekání.
Čtveřice se začala navzájem měřit pohledy. Po prvotním šoku začal každý uvažovat nad touto nepříjemnou událostí. Atmosféra okamžiku všechny přiváděla na stejnou myšlenku.
"Já to nebyla!" zařvala Arturie a uhodila pěstí do stolu.
"Nikdo neříká, že ano," uklidňoval ji Diarmuid.
"A co když jo?" vmísil se do hovoru Chulainn. "Byla jsi první, koho jsme u těla viděli. Mohla jsi ho zabít a teď jenom hraješ divadlo, čistě hypoteticky…" doplnil dlouhovlasý.
"Kdokoliv z nás jej mohl najít jako první," obhajoval Diarmuid blondýnku. "Nehledě na to, že Arturie není z nejvyšších, ten mrtvý vzadu je dost vysoký a nůž má zabodnutý v krku, kam by Arturie jen tak nedosáhla. Ještě, když si připočteš, pod jakým úhlem mu byla rána zasazena… Vyplývá z toho, že to nemohl být nikdo tak malý, a tudíž, pokud tu není někdo další, je vrah jeden z nás tří."
"Hahaha!" přerušil Gill smíchem monolog. "Zajímavé, vážně zajímavé! A teď vážně, kolik jsi četl detektivek? Ne, promiň, ale pokud ten vzadu zrovna neseděl, musí být vrah jeden z nás tří."
"Sedl by si nejspíš jenom proto, aby si četl, ale vzadu je dost šero na čtení," doplnila blondýnka.
Gill se opět usmál: "Stejně jsi pořád na seznamu možných kandidátů."
"Já to nebyla!" vykřikla Arturie rázně.
"Všichni se uklidníme," hasil Diarmuid rozvášněné emoce. "V jednom má, ale pravdu… u stolu sedí vrah, já to nejsem a za Arturii bych dal svůj život, takže to musí být jeden z těchhle dvou!" myšlenky kupily desítky nástinů možných situací. "Dobrá," začal znovu. "znal ho někdo?" a kývnul hlavou k regálům plných knih.
"Viděla jsem ho tady dnes poprvé," zavrtěla Arturie hlavou.
"Ne," odpověděl stroze Chulainn.
"Naše první setkání proběhlo, když už chladnul," řekl posměšně Gill.
To blondýnku vytočilo: "Trochu úcty!"
Zlatovlasý místo odpovědi vyplázl jazyk.
"Nikdo ho neznal, takže můžeme předpokládat, že jsme nikdo neměli důvod ho zabít," uzavíral černovlasý kapitolu.
"Proč?" nechápal Chulainn. "Lidé se na světě zabíjejí bez důvodu tisíce let.Nepotřebuješ motiv na to, abys zabil."
"Civilizovaný a slušně vychovaný člověk by přece-" blondýnka byla přerušena.
"By přece nikoho nezabil?" skočil jí Gill do řeči. "To řekni tomu, kdo to udělal."
"Když jsem se vrátila s mobilem, tak jste tady nikdo nebyl… kde jste byli?" zajímalo dívku.
"Hraješ si na detektiva?" culil se Chulainn.
"Myslím, že je to dobrá otázka," podpořil zajímavý dotaz Diarmuid. "Začnu klidně první. Byl jsem si pro věci, abych mohl uklidit," ukázal ke dveřím, kde byly dvě košťata s kýblem a hadrem. "Nikdo tu nebyl, a jakmile jsem zaslechl hluk zezadu, rozběhl jsem se tam."
"Já byl na záchodě," zvedl Chulainn ruce, kterými odmítal jakýkoliv podíl na vraždě.
"Myslel jsem, že to tady neznáš, tak jak jsi mohl najít záchod?" zajímalo černovlasého.
"Byl jsem venku."
"Bože," vzdychla blondýnka.
Všechny pohledy teď směřovaly na zlatovlasého muže.
"Nejsem povinen vám cokoli říkat! Nikdy jsem nepřistoupil na tuhle blbou hru na detektivy," odbyl povýšeně ostatní.
"Máš co skrývat?" zajímal se Chulainn.
Gill sykl: "Prohlížel jsem si knihy mezi regály."
"Takže, když to vše shrneme," Diarmuid zkoušel vyvodit závěr. "Nikdo z nás nemá stoprocentní alibi, jelikož každý z nás byl v tu chvíli sám."
"Alespoň to tedy tvrdí," Arturie nespouštěla z dvou cizinců oči.
Chulainn zvedl ruku, aby si vzal slovo: "Chtěl bych připomenout, abychom nezavrhovali možnost, že skutečný vrah není nikdo z nás."
Zavládlo ticho, při kterém všichni pozorovali dveře, okna a blízké stíny v naději, že zahlédnou stín vraha.
"Neměli bychom do příjezdu policie zavřít všechny dveře a zkontrolovat okna?" navrhl Chulainn.
"Bude trvat moc dlouho, než obejdeme všechny možné přístupy do knihovny," namítl černovlasý.
"Můžeme se rozdělit," navrhl Gill.
"Vy dva to tady neznáte," namítla Arturie. "V rámci dostupných teorií, že vrah není nikdo z nás, nesmíme chodit sami, takže se nabízejí pouze dvojice s tím, že já bych připadla na jednoho z vás dvou cizinců."
"A jestliže platí možnost, ve které je jeden z nás tří vrah je jasné, že v jedné dvojici onen vrah bude a tím ohrozíme život jeho společníka, tedy můj, nebo Arturie a to nehodlám riskovat," uzavřel Diarmuid debatu o uzavření objektu.
"Tak tu budeme jenom sedět?" zajímalo Gilla.
"Můžeš si něco přečíst," Arturia vstala od stolu a vzala z blízkých regálů několik knih, které položila na stůl.
"Jak je to dlouho, co jsi volal na policii?" zeptal se Chulainn.
Zlatovlasý si vyhrnul rukáv a odhalil tak zlaté hodinky: "Půl hodiny, proč?"
"Neměli by tady už být?" pokračoval dál Chulainn.
Diarmuid přešel k oknu: "Venku pořád hustě sněží, to je nejspíš trochu zdrží."
"Musím na záchod," vstala od stolu blondýnka.
"Půjdeme s tebou," vyrazil hned černovlasý.
"Všichni? Jednak je to trochu úchylný, a pak nevěřím, že je venku další vrah, který se tu někde schovává, takže budu nejvíc v bezpečí sama," kývla směrem na dvojici, kterou nejvíce podezřívala z vraždy. "Věř mi."
"Dobrá," kývl Diarmuid rezignovaně hlavou.

Diarmuid sebral ze stolu mobil, který zde blondýnka nechala. Přemýšlel, zda by neměl znovu zavolat na policii, ale více jej trápilo bezpečí Arturie. Jestli je pravda, co říkala, tak právě teď sedí u stolu s vrahem. Nikdo mu však nepotvrdil, že vrah pracuje sám, pořád existuje možnost vraha a komplice. V tom případě by vše bylo dva ku jednomu a jeho šance na přežití rázem poklesly. Jestli v tom jedou oba dva, tak teď mají nejlepší možnost na něj zaútočit. Nikdo ale nejevil známky agrese. Znamenalo to tedy možnost vraha skrytého ve stínech? Jestli ano, pak je Arturie v ohrožení života.
"Vrahem může být klidně ta dívka," promluvil z nenadání Gill. Bylo to, jako kdyby mu četl myšlenky. "Taky může být vrah jeden z nás dvou," ukázal na sebe a na Chulainna. "A jestliže nás opustíš, abys zkontroloval blondýnu, vrah dostane příležitost a jeden z nás může zemřít, protože jsi mu dal možnost. Kdybychom byli vrahové oba dva, už dávno bys byl mrtvý. Jsi sám a těžko by ses ubránil, nemyslíš? Držíme se navzájem v šachu, takže… jaká bude tvoje reakce?" Gill měl z jeho zoufalství nezvyklé potěšení.
"V sázce je minimálně jeden lidský život a já mám rozhodnout?" Diarmuid začal cítit tlak, který jej neúprosně svíral.
"Samozřejmě, že můžeš být vrah i ty," pokračoval Gill. "V tom případě bys teď mohl v klidu zabít Arturii a to, bychom jako správní muži neměli dopustit, že?
"Nenecháte mě tedy odejít?" Diarmuid vstal.
"Nemůžeme tě nechat odejít," přitakal Chulainn.
"Můžeme jít všichni tři najednou," podotkl Diarmuid. "Tím tvoje logika nebude porušena," Blonďák pouze vycenil zuby v úšklebku. Než stačili vymyslet cokoliv dalšího, rozlehly se knihovnou kroky. Arturie rázným krokem přistoupila ke stolu a udeřila dlaní do stolu, až poté si ostatní všimli, že na stole zůstala ležet fotografie: "Co je tohle?!" zařvala směrem k Chulainnovi. Na fotce byl vyobrazen Chulainn s mrtvým mužem: "Říkal jsi, že ho neznáš!"
"Och," vydechl Gill pobaveně.
"Neměla jsi tam chodit," zakroutil hlavou Diarmuid.
Chulainn rázem zbledl: "Kdybych to řekl, byl bych hned hlavní podezřelý."
"No, určitě bys nebyl v horší situaci, než je tahle," usmál se Gill.
"Já ho nezabil!" namítal Chulainn.
"Proč jsi lhal, že ho neznáš? Myslíš, že ti teď budeme věřit?" trvala Arturie na svém.
"Co s ním uděláme?" Gill upřel svůj pohled tentokrát na Diarmuida.
"Někam ho zavřeme, nebo svážeme," navrhl dotazovaný.
"Nejlépe obojí," přisadila blondýnka.

"Na pánských záchodech není žádné okno, dveře jsou pevné a ještě je svázaný," přemýšlel Diarmuid nahlas. "Teď bychom měli být v bezpečí a policie tu musí být každou chvíli."
"Zamknu raději na dva západy," Gill zasunul klíč do dveří a otočil. Pro jistotu ještě vzal několikrát za kliku: "Jste si jistí, že to byl on?" vznesl blonďák otázku.
"Stoprocentně ne ale, když je teď zavřený, cítím se bezpečněji," odpověděla blondýnka.
"Pořád máme teorii o vrahovi, který je někde venku," připomněl Diarmuid.
"Nejpravděpodobnější vrah je svázaný a zamčený. Myslím, že můžeme trochu povolit v ostražitosti," rozhodil blonďák ruce a začal si prohlížet knížky, které mu zrovna padly pod ruku.
"Arturie," otočil se černovlasý na dívku. "Neměla jsi k němu vůbec chodit," ukázal na uličku na jejímž konci leželo mrtvé tělo. "Bylo to nebezpečné."
Blondýnka sklopila hlavu: "Promiň, ale já musela," snažila se vysvětlit. "Měla jsem tušení."
"A co víc, jestli policie nenajde žádné další stopy k pachateli, tak tam zbudou pouze tvoje otisky."
"Vraha, ale už máme," oponovala Arturie.
"Domnělého vraha, nepolevuj v ostražitosti," Diarmuid pohladil dívku po vlasech.
"Jdu ven, abych nerušil," otevřel Gill dveře do ledové noci.
"Neměl bys…" namítal černovlasý mladík.
"Stejně potřebuji na záchod a na ten náš jsme zrovna zavřeli vraha, zatím," zavřel za sebou a přerušil tak nával chladu.

"Kde jsou?" černovlasý vytáhl telefon, aby zkontroloval, kolik uběhlo času mezi zavoláním na policii. Jeho úsměv vzal však rázem za své. Roztřesenou rukou podal mobil dívce: "To jsou naposledy volaná čísla, že?" Dívka kývnutím potvrdila.
"Vidíš tam někde policii?"
"Ne…" vydechla Arturie.
"Policie nepřijela, protože ji nikdo nevolal!" Diarmuid přistoupil k oknu.
"Takže Gill," blondýnka si musela sednout.
"Nikde ho nevidím," černovlasý přešel k rohu místnosti, kde vzal dvě košťata, která zde odložil těsně před nálezem mrtvoly. Obě kopem šikovně zlomil a vytvořil tak provizorní kopí. "Na obranu," potěžkal je v rukou a zkusil cvičný výpad.
"Kouř!" vyhrkla blondýnka.
"Co?" nechápal mladík.
"Cítím kouř!" oba pohlédli ke stropu, kde pomalu plul dým. V zadních místnostech byly vidět plamínky, jak stravují jednu knihu za druhou. Mladík uchopil dívku za ruku a vytáhl ji ven.
I přes zuřící vánici plameny nemilosrdně zaplavovaly budovu. Dvojice sledovala, jak je jejich druhý domov pomalu ničen.
"Jak dojemné," prohlásil Gill posměšně.
"Měli jsme je tam zavřít," po jeho boku stanul Chulainn.
"Ne," zakroutil blonďák hlavou. "to by nebylo osobní."
"Proč?" vzlykala dívka dožadující se vysvětlení.
"Ach," Gill vzdychnul a prohrábnul si vlasy. "Copak tu vždycky musí být nějaký důvod? Lidé už dávno žádný nepotřebují, aby se mohli zabíjet," zpod rukávu vytáhl menší nůž a zabodl jej Chulainnovi do krku. "Vždycky jsem chtěl vědět jaký to je! Ha-ha-ha!" Gill propukl v smích.
Mladík s culíkem padl na zem. Vytrhl si nůž z krku a snažil se rukou ucpat ránu, ze které sršela krev. Sníh kolem něj začínal být temně rudý.
Arturie vyjekla, kolena jí padly do sněhu, dívala se Chulainnovi do očí, z nichž pomalu vyprchával život.
"Copak?" vypukl Gill v další záchvat smíchu. "Snad sis nemyslel, že tě nechám žít?" dál se vysmíval zraněnému. "Tebe a Raise jsem si vybral záměrně. Dva studenti, co chtěli vypadnout ze všedního života… já vám dal tu možnost. Bylo mi až trapný, jak rychle jste souhlasili s tímhle výletem. Neznali jste ani moje pravé jméno… pořád ta přezdívka Gill," vší silou nakopl Chulainna do žeber. "Moje jméno je Gilgamesh!"
"Nech ho!" vykřikl Diarmuid.
"Pravda, ten oheň přivolá nezvané hosty, skončeme to," Gilgamesh držel v ruce další nůž.
Diarmuid pevně svíral zlomené násady a doufal ve své štěstí. Obešel blondýnku, aby ji uchránil od boje.
"Na co si tu hraješ, špíno?" řekl Gilgamesh se znechuceným výrazem.
Než Diarmuid stačil odpovědět, blonďák proti němu vyrazil. Černovlasý zkusil udělat výpad, ale Gilgamesh mu uhnul ladnou otočkou a vpadl tak soupeřovi do boku: "Sakra!" zaklel Diarmuid a držel si rameno. Krev mu pomalu stékala po ruce a kapala na sníh. Upustil jednu násadu na zem a druhou zkusil uchopit oběma rukama.
"Čekal jsem víc," promluvil znuděně blonďák. Vítr pomalu utichl, vločky hojně padaly na zem, strop knihovny s ohlušujícím rachotem právě spadl.
Diarmuid zkoušel jeden výpad za druhým. Používal násadu jako kopí, využíval délku své zbraně, aby se k němu blonďák nemohl přiblížit. Ten s úsměvem na tváři lehce uhýbal všem pokusům o útok a čekal na nejvhodnější chvíli k vlastnímu zakončení. Ta přišla v zápětí, když černovlasý zavrávoral. Ztratil spoustu krve a to si vyžádalo daň: náhlé zatmění před očima, kterému následovala další bolest.
"A to ses tvářil jako tvrďák," Gilgamesh stál nad svým soupeřem, který ležel ve sněhu. "Nejsi nic," blonďák se sklonil, aby mu z ruky vytrhl násadu, kterou posléze zahodil do tmy.
"Nech ho!" zařvala Arturie a vrhla se proti blonďákovi, ten ji chytil pod krkem a zvedl do vzduchu.
"Chtěl jsem tě zabít jako poslední," Gill zaklonil hlavu a praštil čelem dívku do nosu. Uslyšel křupnutí zlomeného nosu. Upustil dívku na zem a kopnutím do břicha jí připomněl, že má zůstat ležet.
Blonďák přistoupil k Diarmuidovi a ukázal mu nůž: "Neboj, bude to bolet."
Gilgamesh se připravoval na finální doražení své oběti, když v tu ucítil pevné sevření kolem ruky. Jakmile otočil hlavu, pohlédl do tváře Chulainnovi. Nechápal, kde se v něm vzalo ještě tolik života. Zprudka trhnul, aby se vyprostil ze sevření, ale bylo pozdě.
Diarmuid věděl kam přesně spadnout. Bylo to právě v tom místě, kde upustil svoji první násadu, kterou za dobu jejich boje skryl sníh. Teď ji pevně svíral v ruce a s řevem probodl Gilgameshovi hrdlo. Gill i Chulainn svorně padli na zem bez známek života.

"Tak tohle je konec?" Diarmuid vydechl obláček páry a lehl do sněhu. Tělo jej neposlouchalo, byl ospalý, začínal cítil blaženou úlevu od veškeré bolesti.
"Vstávej!" uslyšel z dálky povědomý hlas. První co ucítil byly teplé vlhké rty, které mu dávaly polibek. Pomalu otevřel oči, Arturie se zlomeným nosem z kterého tekla krev, nad ním klečela se slzami na krajíčku.
"Přece bych tě tu nenechal," pohladil ji po tváři. Blondýnka jej chytla za ruku a začala brečet.
Sirény byly velmi blízko, první auta už zastavovala na místě nehody.
Diarmuid pozoroval padající vločky s úsměvem: "Krásná zima."

Mirai Nikki

21. března 2012 v 20:37 | Sm0ker |  Anime
Snad každý otaku-hikimori by chtěl jednoho dne dosáhnout na největší metu a přivést domů ukázat svoji dívku… ale co když ta holka bude zrovna Gasai Yuno? (a vezme Vaši maminu paličkou po hlavě.)
Příběh se točí, no točí… leckdy je to takový twist sledů, že je z toho přímo hurikán událostí, kolem mladíka Amano Yukiteru. Průměrný školák, který nikterak nevystupuje z řady. Ve třídě jej sotva zaregistrují a on je s tímto vývojem spokojený.

Aby zaměstnal svoji mysl, tak si v průběhu dne píše deník, který má v mobilu. Tu vidí šutr a hned píše kterak ho dnes obejde. Doma si místo zapnutí počítače a koukání na hentai vleze pod deku a představuje si. Představuje si boha, který má moc nad prostorem a časem. Bůh, Deus ex machina, je sympatický kámoš a s Yukim si klidně pokecá. Například, že není vymyšlený, ale je skutečný. A jeho deník mu právě teď začne předpovídat budoucnost.
Jemu a dalším x lidem, kteří se musí navzájem zabít, aby získali pozici Deus ex machini aka nového boha.
Amano Yukiteru je nehorázný srab, který se bojí udělat cokoliv. Je to ten otravný typ, jenž by každý nejradši ukopal a pustil na scénu nějakého cool týpka, místo tohohle uřvaného mimina.
Yuki má tři speciální vlastnosti, umí brečet, házet šipky, poštvat na všechny Yuno, která už to nějak zařídí… třeba sekerkou.

Právě jsem se dostal k nejzajímavější postavě v anime za poslední léta. Gasay Yuno mění nálady rychleji jak Nyuu z Elfen Lied, je víc yandere jak všechny holky z Higurasi no naku koro ni dohromady.
Příkladná dívčina z Yukiho třídá, která má nejlepší známky, je nejlepší ve sportu, má nejlepší tělo a obličej. Všichni ji chtějí, ale ona chce jenom Yukiho a zabije každého o kom si bude myslet, že ji ohrožuje. Tím, že si do svého deníčku psala všechny věci o kolo Yukiho dokáže teď předvídat každý jeho krok a on je této milé psycho dívce vydán na pospas.


Každý deník má svoji jedinečnou vlastnost podle svého majitele. S majiteli se roztrhne pytel a vražedná hra o pozici boha může začít. Nutno dodat, že každý držitel deníku je psychopatický maniak, svým krásným způsobem.
Než bych zde rozepsal všechny zmíním jich jenom pár: masový vrah, detektiv, magor co si spravedlnost vysvětluje po svém a nakonec Minene Uryu, jenž velmi slušně sekunduje hlavní ženské protagonistce. Její činy jsou velmi brutální. Neštítí se podminovat školu a postupně popravovat jednotlivé třídy plné dětí, aby dosáhla svého cíle.


Tímto přecházíme k samotnému příběhu, který je často mnohdy brutální. Jediné co kazí zážitek jsou nevkusné kostičky, které cenzurují "nejlepší" krvavé části, avšak toto se neodehrává příliš často. Blue-ray verze toto doufám napraví.
Jak už jsem zmínil, příběh provází velmi hodně zvratů. Dějové twisty, kdy se uzavírají spojenectví, jenž jsou vzápětí zrušena. Různé zvraty, které vůbec nečekáte. Jeden díl se většinu času může tvářit zcela nevinně. Můžete si myslet, že právě sjíždíte nějaké romantické komediální anime, avšak ke konci dostanete takový psychonášup, že celý ending zůstanete s pusou do kořán.


Až na hlavní postavu, která se chová jako mimino, jsou ostatní charaktery naprosto krásně pošahané, nebo tajemné. Tedy za předpokladu, že se Vám takovéto postavy líbí.
Animace je přesně taková jakou mají i ostatní anime vydávané v těchto letech. Takže neurazí.
Co se týče hudby, tak opening i ending je naprosto skvělý a stejně tak OST Mirai Nikki Inspired, které má šťávu.


Shrnuto podtrženo si tento kousek žádá jasnou devítku z deseti mikrovlnek pračky Whirpool.
 


Anime v České televizi

30. října 2011 v 22:05 | Sm0ker |  Anime
Stalo se to v pátek večer, kdy moje peněženka byla rázně proti noční návštěvě zdejší taverny a já se jal strávit noc v poklidu doma. Při rozjímání nad tím, jak strávím zbytek večera jsem náhle zjistil, že ČT2 se jala udělat něco velmi zajímavého. A to, že nás obšťastní anime filmem. A ne pouze jedním, ale hned třemi v následujících pátcích. Možná, že i víc, ale program na víc jak dva týdny dopředu jsem bohužel na jejich stránkách nenašel.

Takže sice s křížkem po funuse. Minulý pátek mohl na Vašich obrazovkách být k vidění ke shlédnutí film Naušika z Větrného údolí.

I přes drobnou skepsi, která zavládla ve chvíli, když jsem uviděl, že film bude plně v českém dabingu jsem se do příběhu ponořil. Je pravda, že příběh se nám na tuto dobu může zdát už ohraný s tím, že už někde byl, ale k přihlédnutí datu výroby můžeme diskutovat jestli se jedná o předběhnutí své doby s tím, že tento námět ostatní filmy musely vykrást.
Avšak i přes všechny superlativy, že na české tv dávají konečně něco jiného, než jsou Pokémoni se i zde najde pár chyb. Tento výčet bych asi nejvíce směřoval k dabingu a samotnému překladu, kdy pár vět znělo kostrbatě a hlavní hrdinky pár vět vyslovovala jako, kdyby dabovala německé porno. (Ó bóže, ó bóže)
Nicméně i přes tento neduh jsem byl spokojen a o co ví, když jsem zjistil, že další týden ve stejnou dobu, tedy v pátek večer kolem dvaadvacáté hodiny večerní bude další anime-film: Metropolis a za další týden se dočkáme Sky Crawlers.
Nastává záludná otázka zda tento výčet bude konečný, nebo bude pokračovat. Anime pozitivní jedinci mohou pouze doufat v to, že Česká televize přihodí ještě jeden chutný kousek do pořadí a namlsá tím tak diváky a ukáže dveře anime novým nadšencům.
Dále můžeme filozofovat nad smyslem zda-li jsou tyto filmy ještě vůbec anime. Alespoň u prvních dvou filmů to není tak jasné a i třetí je svým způsobem jiný, než většina otaku zná. Televize je vykresluje jako umělecké kousky, což jsou, avšak z jiného pohledu, než vnímá prostý otaku. Je to jako srovnávat umělecké obrazy a plakáty. Je zde možná snaha nalákat náročnějšího diváka s tím, že se vzdělá a rozšíří si obzory.
Bohužel asi stále můžu marně vyhlížet, že by ČT začala vysílat nějaké "opravdové" anime jako Gintama, nebo Fate Stay/Night.
Stále však můžeme děkovat, že dostáváme aspoň toto něco málo s tím, že budeme doufat v příznivější sklizeň anime v televizi.

A na závěr menší perlička kdy stanice Film+ vysílá anime Cesta do fantazie.

Řekněte sami, neroztrhl se nám s anime v televizi pytel? :)



Berserk

12. září 2011 v 19:25 | Sm0ker |  Anime
Musím se přiznat, že i bůh jako já dělá chyby a poté co jsem si stáhnul první díl Berserkra a trochu ho proklikal, jsem ho ihned zahodil s tím, že na takovou grafiku se nebudu přece dívat. Inu, byl jsem rozmachaný z různých grafických anime orgií, a tak jsem odsunul Gutse a jeho partu do šuplíku.
Trvalo pár let, než nastalo období porozumění a pochopení, kdy jsem prozřel, že ne všechny nové anime jsou tak cool a ono se i vyplatí hledat postarší kousky a s nepřekonatelným Cowboyem Bebopem jsem dal Kenpuu Denki Berserk druhou šanci. Dalším bodem, proč jsem se rozhodl dát tomuto anime druhou šanci je také fakt, že se plánuje remake a já si chtěl udělat přestavu o čem to vůbec je a také, abych mohl poté kafrat jak je ta nová patlanina hrozná a rozdílná od svého staršího a lepšího předchůdce.

Navzdory očekávání vzpomínek, kdy jsem se přímo hrozil grafiky nedopadl první díl tolik špatně a vyloženě jsem netrpěl. Osvícení přišlo až s dalšími díly, kdy jsem "trochu" starší grafiku přestal ignorovat úplně a začal si vychutnávat všechny scény tak, jako jen si může alkoholik vychutnávat první pivo po propuštění z léčebny.
Ke grafické stránce by to bylo asi tak vše, ať si nemyslíte, že vše soudím podle obalu. To hlavní čím Vás toto anime vtáhne je převážně příběh a atmosféra, která s rostoucím počtem dílů nabývá na temnotě.
První díl nás vrhne do světa středověku (temného), kdy schopnost ohánět se mečem byla přednější, než čištění zubů. Setkáváme se zde s hlavním hrdinou Gutsem. Muž, jenž má místo jedné ruky kuši na zádech obrovský meč a ke všemu postrádá i jedno oko. Ani tyto menší drobnosti mu nebrání v tom, aby rozpoutal v městečku totální masakr ve kterém si ve finále podá jednoho z démonů, jenž vesnici vládl.
Než stačíte pobrat o co tu vše jde a jaké jsou spojitosti mezi tím vším a jak si vůbec tvůrci dovolují nás uvrhnout doprostřet dění, bez nějakého vysvětlení, máme zde vzpomínku, která se táhne defacto celým anime, kdy hlavní kosič Guts vzpomíná na své mládí a jak se z něho stalo to čím je.

Svět se náhle změní a máme tu pravý středověk, který znáte z hodin dějepisu. Žádná monstra ani nadlidská síla. Guts je nájemný žoldák, kterého od mala pronásleduje smrt. Jako novorozeně jej našel velitel bandy žoldáků a každý den s ním trénoval dovednost boji s mečem. Jednoho dne je však Guts postaven před zkoušku, kdy se setkává s obávanou Kumpanií Jestřába vedenou charismatickým vůdcem Griffitem. Poté co lehce poráží všechny své soupeře stane právě proti Griffitovi, jenž Gutse bez nejmenších problémů porazí. Za svoji prohru Guts zaplatí svojí službou Griffitovi dokud nezemře. Z Gutse a Griffita se stávají nejlepší přátelé a vše zavání hrozným klišém, ale ani tak moc není. Hlavní hrdina se ihned dostává na vysoká místa v Kumpanii a je jedním z velitelů. V každé z bitev na sebe upozorní hrdinským činem, ať už zabitím nejsilnějšího nepřátelského velitele, nebo zmasakrováním přesily.


Děj je přímo nabitý akcí, ale nechybí zde ani diplomacie a intriky na královském dvoře, které mi zlehka připomínaly Hru o trůny. A jako v každém příběhu i zde máme nějaký ten příběh o lásce jak zakázané tak neopětované a nalezené. Naštěstí se toto odehrává až v pozdější fázy příběhu a neobtěžuje to... tolik.

Není to jenom příběhem a častým bojem, ale i postavami, díky kterými je Berserk živ. Přes hlavního hrdinu Gutse, který je správný badass a Griffitha, jenž si jde urputně za svým snem, tu máme další řádku postav.
Casca, jediná žena v Kumpanii a spolu s Gutsem jediný kapitán. Z počátku brání svého vůdce kudy se hne a plní jeho rozkazy bez dalšího přemýšlení, aby se postupně vyvíjela a začala i trochu myslet a uvědomovat si svoje pravé city, až k okamžiku, kdy sama musí velet Jestřábům.
V tomto anime se také objevuje (pro mě) první dětská postava, která nebyla otravná a já jí nepřál smrt tupým rezavým nožem. K tomu další postavy, jenž působily jako křoví, ale i přesto měli svoje určité kouzlo, převážně Judeau.

A těmi všemi boji a intrikami dojíždí Berserk, až do kulervoucího konce, kde mohou citlivější postavy upustit nějakou tu slzu a ti otrlejší ihned šmátnou pařátem po manze.

I přes počáteční obavy ohladně grafického zpracování nakonec musíte uznat, že tahle grafika k tomu všemu patří. Věrné vyobrazení temného středověku a jeho surovosti, kde se tvůrci nebojí žádných tabu a je zde doslova všechno co může dnešní společnost lehce pobuřovat. Naprosto jedinečný příběh, který vtáhne a Vy si zamilujete hlavní aktéry této akce až Vám bude líto, že to všechno skončilo.

Celkové hodnocení 5,5 praček Whirpool. Značka vítězů!

Dunění mysli

2. srpna 2011 v 10:58 | Vody |  Povídky
Je to k článku týdne, protože někde v půlce je porno pasáž. Ha!

"Buch, buch!" noční klid jedné z mnoha ubytoven na kraji Tokia přerušilo ťukání na dveře. Bytem se roznesl dunivý zvuk. Dívka vyskočila jakoby ji někdo bodl nožem. Zamrkala, aby si zelené oči přivykly na tmu. Poté vyrazila pomalým krokem ke dveřím. Opatrným našlapováním dávala pozor, aby nevydala žádný zvuk.
Její pokoj se skládal z malé chodby na kterou byl napojen záchod s koupelnou a skříň, chodba končila ve větším pokoji, kde byla televize a rozbalený futon s dekou a polštářem. Byla zde i kuchyň, kde čekalo špinavé nádobí ve dřezu.
Dívka přišla ke dveřím a odrhnula si zelené vlasy z čela, aby se podívala do kukátka. Zatajila dech a snažila se nedotknout dveří jejichž vrzot by na ni mohl upozornit. Nikoho však venku nespatřila.

Další den

"Měla bys zavolat policajty," dávala rady kolegyně z práce poté co si vyslechla příběh ze včerejší noci.
"Ti nic neudělají," posteskla si zelenovlasá dívka v krátké šedivé sukni se vzorem.
"Miku, musíš jim víc věřit," nabádala kolegyně dál. "alespoň se kolem zastaví a ten, kdo to dělá se může vyděsit a ty budeš mít klid. Jak dlouho už to trvá?"
"Asi tak týden," posteskla si dívka a natáhla se na stůl, jenž byl v šatně.
"Jsi celá nevyspalá," kolegyně byla oděna v žluté kombinéze s velkým výstřihem. Blond vlasy jí padaly na ramena. "a za chvíli máš vystoupení."
"Miku Hatsune!" zaslechla dívka své jméno, jež vyvolávaly praskající repráky.

Byla jedna z mnoha naivních dětí, které měli sen. Někdo chtěl být hercem, kosmonautem, nebo fotbalistou a ona si vybrala dráhu zpěvačky. Pro začátek své kariéry si našla místo v jednom z barů, kde se snažila upoutat zpěvem na pódiu, ale šance, že si ji někdo všimne byla mizivá. Majitel ji přesto chválil: "Od té doby co tě tu mám sem začalo chodit víc lidí!" snažil se ji utěšit, že její chvíle teprve přijde.
Mezi novými návštěvníky byl i hnědovlasý mladík, který vždy přicházel na vystoupení Miku. Sedal si vždy co možná nejblíže k pódiu a nespustil z mladé zpěvačky oči. Byl tu i dnes. Pročísl si hnědé vlasy a objednal pivo. Dokud Miku nepřišla točil nervózně podtáckem v ruce. Jakmile ji spatřil celé napětí z něho spadlo a začal si užívat vystoupení.

Po odvedeném výkonu Miku odešla zpátky do šatny. Tím pro ni dnes skončila práce a mohla opět vyrazit domů, ale týden probdělých nocí si vybral svoji daň. Jakmile Miku vešla do šatny pro účinkující sedla si na židli a spadla celá ospalá na stůl, kde usnula.
"Buch, buch!" dopadly rány čísi pěsti na dveře od šatny. Miku s sebou trhla. Seděla pořád v šatně a koukala na sebe do zrcadla, které vyselo před stolem. Než si uvědomila, kde vlastně je a co se stalo ozvaly se další rány: "Buch! Buch!" tentokrát razantnější a hlasitější.
Dívka se podívala na hodinky a šla pomalým krokem ke dveřím: "Dvě hodiny?!" hrklo v ní, když se podívala na hodinky. V tom si uvědomila další skutečnost, že dveře do šatny se nikdy nezamykali. Šéf podniku zámek schválně rozbil, aby se dívky nemohly při převlíkání zavřít a on je tak mohl přijít navštívit a pokochat se pohledem na jejich krásná mladá těla.
"Je otevřeno," promluvila konečně zelenooká.
V odpověď jí přišly další dvě rány, které byly zatím nejsilnější.
Miku sebrala odvahu a rázně otevřela dveře, jenže tam nikdo nestál. Vyšla na chodbu, ale ani tam nikoho nezahlédla.
"Už musím bláznit," pomyslela si a zavřela dveře. Chtěla se rychle převléct a odejít domů. Jakmile dveře zavřela ozvalo se další zaklepání. To už Miku nevydržela a šáhla po nejbližší věci, která jí přišla pod ruku. Sebrala ze stolu sprej na vlasy a odtrhla víčko. Zavřela oči a okamžitě otevřela dveře a začala sprejem stříkat na všechny strany.
"Co to sakra děláš?" uslyšela známý hlas.
Miku pootevřela oči: "Šéfe," ihned odhodila sprej a začala se omlouvat.
Šéf byl skoro dvoumetrové postavy. I přes pokročilejší věk se snažil udržovat v kondici, ale jeho břišní svaly už boj dávno vzdaly a tak se mohl pyšnit pivním bachorem.
"Kdybych nebyl tak vysoký," začal si kapesníkem stírat barvu ze spreje z oblečení. "a ty tak malá."
"Omlouvám se," řekla smutně Miku a snažila se uklonit co nejvíc až její dlouhé vlasy zametaly podlahu.
"Nech už toho," zvedl její vlasy, aby si je neničila. "a radši mi řekni co jsi s tím sprejem sledovala."
"Víte…" dívka přemýšlela co řekne. "neviděl jste tady ještě někoho?" zeptala se nakonec. Nechtěla svému šéfovi působit další problémy, kterých už tak měl hodně.
"Ne, jsme tu jenom my dva už asi dvě hodiny. Holky odešly kolem půlnoci a řekly, že jsi usnula v šatně. Já jsem mezitím vyplňoval povolení pro úřady. Jakmile jsem skončil šel jsem hned za tebou."
"Aha," Miku se nezdálo, že by jí šéf lhal.
"Pojď, hodím tě domů," nabídl se šéf a ukázal klíče od auta. Miku přikývla.

Byly už čtyři hodiny ráno, když Miku vylezla z horké sprchy. Obláček páry se vznesl do obýváku, kde pochvíli vyprchal. Byla ráda, že má dnes volno a může se v klidu vyspat. V klidu. Jen co si lehla pod deku její únavu náhle přebyl pocit nejistoty Co, když zase přijde? Kdo to může být? Co je to za člověka? Je to nějaký její známý, nebo snad fanoušek, který se do ní zamiloval v podniku a teď se chová jako stalker a sleduje jí na každém kroku a chodí až k ní domů?
Myšlenky se jí honily hlavou a věděla, že teď už určitě neusne. Jakmile zavřela oči, aby usnula objevily se před ní dveře, které se pomalu otevírali a v nich stál muž bez tváře. Ihned oči otevřela a hluboce dýchala. Přestávala se cítit v bezpečí ve vlastním bytě. Podívala se na okno, které bylo zavřené: "Jsem ve třetím patře," uklidňovala se. "nikdo by sem nevylezl, aby tím nevzbudil ostatní."
Její pohled poté spočinul na dveřích. Jsou to ty samé dveře kam chodí ten co ji nenechá v klidu vyspat. Ten co ji pořád otravuje ustavičným boucháním na dveře. Možná stojí právě teď přede dveřmi. Co, když tentokrát nezůstane jenom u bouchání do dveří a pokusí se dostat dovnitř? Rukou zajela do kabelky, jenž se válela nedaleko a vyndala telefon. Pro jistotu si nastavila číslo policie, aby je v případě nutnosti mohla ihned zavolat.
"Dveře jsou zamčené," uklidňovala sama sebe.
Uplynula hodina, kdy Miku slepě zírala na dveře, ale stále se nic nedělo. Žádný impuls, který by dával najevo, že dnes zase přijde tajemný návštěvník. Oči se jí pomalu klížily. Byla již v polospánku a začala usínat. Sladký spánek nabízel vysvobození. Rána přišla jako blesk z čistého nebe. Dveře pod silou úderu za praskaly bolestí. Miku vyjekla překvapením a odhodila telefon do rohu pokoje.
Rány do dveří nepřestávaly. Ozývaly se s ještě větší silou. Dívka ihned vystartovala po telefonu, aby zavolala policii, ale jakmile začala vytáčet číslo mobilu došla baterka: "Ne," hlesla zoufale. Podívala se na dveře, které se chvěly pod nárazy úderů a zařvala z plných plic: "Vypadni!"
Vše utichlo. Venku začalo svítat a Miku viděla z pod dveří stín. Někdo jasně stál před jejími dveřmi.
"Volám policii, ty úchyle!" snažila se blafovat. Její snaha měla, ale opačný účinek. Dveře se opět rozechvěly. Tentokrát i pod nárazy kopanců. Dveře byly rozviklanější, než obvykle. Hrozilo, že každou chvíli spadnout a v tom se to stalo. Rozletěly se na několik kusů.
Do bytu zpěvačky vešel muž zahalený v kapuci a pomalu přistupoval k Miku. Ta začala ječet co jí hrdlo stačilo.

V tom se Miku vzbudila. Byla celá zpocená a v ruce svírala mobilní telefon. Dveře byly stále na svém místě. Nikdo jí do bytu nevnikl. Až teď si všimla jak rychle jí bije srdce. Snažila se uklidnit delšími nádechy. Pochvíli zvedla telefon, aby se podívala kolik je hodin. Ten ukazoval půlnoc. Dívka nevěřícně zamrkala a protřela si oči jestli špatně nevidí. Pro jistotu se podívala z okna a venku byla tma.
"Spala jsem celý den?" řekla ztrápeně sama sobě. Měla v plánu jít do města a podívat se po obchodech a uklidit si. Určitě nechtěla prospat celý den. Daň za probdělé noci. Vzala opět mobil, ale jakmile chtěla poslat zprávu tak mobil zčernal z nedostatku energie.
"Chjó, kde mam nabíječku," řekla si pro sebe a začala hledat po pokoji.
"Buch!"
Miku se zastavila a celá zbledla. Krve by se s ní nedořezal. Snažila se nedýchat. Nevydávat jakýkoliv zvuk. Každý její pohyb jí připadal tak hlasitý. I tlukot srdce byl jako hra na bicí. Sevřela si jednou rukou hruď a druhou pusu, aby nebyly slyšet její vzdechy. Slzy jí pomalu stékaly po tváři. Slzy zoufalství. Nevěděla co má dělat, aby bušení přestalo. Snažila se nevydávat žádný zvuk. Doufala, že si tak osoba přede dveřmi bude myslet, že není doma. Nechtěla prožít zážitek ze snu v realitě. Nechtěla, aby rozbil dveře a dostal se tak do jejího bytu. Všechno co jí teď chránilo byly dveře: "Na těch blbých dveřích závisí teďka můj život," pomyslela si. V puse cítila slanou chuť slz: "Znásilní mě a zabije. V televizi je takových případů každý den desítky a pachatel většinou uteče," začala naříkat nad svojí budoucností. "Proč já," začala ještě víc plakat a vzlykat.
Konečně si dodala odvahy a zvedla se. Pomalým krokem došla do kuchyně, kde vytáhla velký kuchyňský nůž. Rány už drahnou dobu neslyšela, ale v hlavě je měla pořád.
Opět si sedla do koutku v obýváku a setřela si rukávem slzy z obličeje. Svírala křečovitě nůž a čekala na další rány. Nic. Nebylo slyšet nic. Žádné zvuky ani pohyb osob přede dveřmi.

Svítání přineslo jisté vysvobození. Miku se došla vysprchovat, aby ze sebe smyla únavu a začala si strojově chystat věci do práce. Před odchodem se podívala na kuchyňský nůž. Rozmýšlela jestli jej nakonec vezme sebou, ale nechala ho doma.

Práce probíhala jako všechny dosavadní. Hatsune přišla, převlékla se, zazpívala a mohla jít. V šatně opět potkala svoji kolegyní: "Tak jak?" zeptala se blondýnka přímo. Miku si unaveně sedla na židli a převyprávěla poslední den svého života.
"Zavolej na polici," nabádala stále kolegyně.
"Chtěla jsem, ale, když ani nevím jak vypadá, nebo kdo to je," povzdechla Miku.
"Stejně bys měla," naléhala blondýnka a začala nohou klepat o zem. Byl to zvyk, který dělá mnoho lidí, kdy v sedě začnou nohou bouchat o zem. Miku zůstala stát jako zhypnotizovaná a sledovala ten pohyb narážející nohy o podlahu. Nemohla ten zvuk vystát. V hlavě se ji ten zvuk rozléhal stále hlasitěji a hlasitěji. Doháněl ji k šílenství.
"Hej," uslyšela hlas odněkud z dálky. "Miku!"
Zelenooká dívka zamrkala. Před ní stála blondýnka s utrápeným výrazem: "Jsi v pořádku?" zeptala se.
"Jo, je mi fajn," odpověděla.
"Dnes u tebe přespím," větu vyslovila jako jasnou věc proti které se nedalo nic namítat.

Zelené vlasy padaly dívce do obličeje, když rychle otáčela hlavou pozorující svého hosta jak kmitá po malém bytě a prohlíží si všechny věci ke kterým přidá komentář. Nezapomněla přihodit poznámku k neumytému nádobí, nebo nánosu prachu na skříni. Konečně přestala běhat po pokoji a zastavila, aby si začala sundávat oblečení.
Miku si konečně všimla jmenovky, kterou nosila u pasu. Právě teď si jí došlo, že ani nevěděla jak se její kolegyně jmenuje. Nikdy si moc nepamatovala jména, ale měla za to, že se jí ani nepředstavila, když nastupovala do práce. Teď jí došlo, že si do bytu pozvala úplně neznámého člověka s kterým se vídala v práci a prohodila s ní každý den pár vět.
To už před ní blondýnka stála jenom v krajkových kalhotkách fialové barvy. Měla vypracovanou postavu s plochým břichem na kterém se jemně rýsovaly břišní svaly. Prsa měla menší akorát do ruky a pěkně pevná. K tomu krásnou pleť.
"Jdu do sprchy… jestli chceš můžeš se přidat," mrkla blondýnka.
Miku v překvapení začala naprázdno otevírat pusou: "Já… eh," vydala nakonec ze sebe.
Ihned co blondýnka zmizela ve sprše začala jí Miku prohledávat věci. Nenašla nic neobvyklého. Když už nic jiného, tak si alespoň zapamatovala její jméno: "Arturie," zašeptala si pro sebe nad jmenovkou, jež svírala v drobné ruce.

Miku chvíli stála sama v pokoji a poslouchala zvuk sprchy. Přemýšlela co má teď dělat. Hlavou ji probíhaly všechny scénáře, které se teď mohly uskutečnit. Ta nerozhodnost ji dováděla k šílenství. Začala nenávidět svoji existenci, že sem vůbec tu holku zvala. Přestala vnímat okolí a soustředila se opět do sebe. Hlavu měla plnou myšlenek, které si potřebovala utřídit. Co když to všechno dělá ona? Od té doby co nastoupila do práce jí musela sebrat místo na výsluní. Od šéfa slyšela, že dokud nepřišla byla všechna pozornost věnována právě blondýnce. Teď každý věnoval pozornost zelenovlasé hvězdě.
"Jsi hrozně zlá," ucítila mokrou ruku jak ji začíná pomalu vysvlékat, než se vzpamatovala byla její košile na zemi, před ní stála Arturie v celé své nahé kráse. Kapičky vody ji stékaly po těle a dopadaly na zem, blondýnka se k Miku přitiskla a začala jí nosem projíždět po krku, cítila jak nosem nasává její vůni, jak ji mokrá ruka osahává zadeček.
Potom to začalo, Arturie nacvičeným pohybem přejela Miku rukou po zádech a hbitě ji uvolnila podprsenku. Ta ihned spadla na zem. Mezitím se ji zakousla něžně do krku.
Zelenovlasá potichu zasténala a ruce jí ihned sjely na prsa, které si snažila zakrýt. Začala se červenat a v mysli hned vyvstalo na milion otázek, ale žádná nebyla o tom, aby blondýnka přestala.
Arturie se projevila jako zkušená žena. Všechny její pohyby měly svůj účel a poskytovaly pozvolné naplnění rozkoše. Pomalu hladila Miku po tvářích, aby ji pak drsněji uchopila a políbila. Jejich jazyky k sobě našly cestu vzápětí. Zelenovlasá přestala dávat najevo veškerý odpor a svoje ruce přesunula na tělo blondýnky. Ta veškeré dění přesunula do sprchy. Ta měla na všechno účinek jako to nejlepší afrodisiakum. Kapky jim stékaly po nahých tělech. Voda jim stékala při líbání do úst a zdála se být tak sladká.
"Uvolni se," zašeptala Arturia a chytla partnerku za prsa. Začala jí je mačkat a kousat do bradavek. Vše dělala tak jemně a zároveň hrubě. Miku začala pomalu procítěně vzdychat až se jí zdálo, že může vidět svoje sténání. Připadalo jí tak hřejivé. Tak hřejivé vzdechy.
Poté se blondýnka zvedla a začala Miku líbat po celém těle. Přejížděla jazykem po jejím krku, občas vášnivý polibek, až se pomalu dostala k jejímu klínu, který už drahnou dobu dráždila letmým pohybem prstů.
"Ne, to už stačí," snažila se zastavit hlavu blondýnky, ale boj to byl předem prohnaný. "Aaah," zasténala Miku. Cítila jak do ní proniká jazyk její kolegyně. Cítila ten příjemný pocit. Arturie si začala vypomáhat prsty a dováděla Miku k naprostému šílenství z rozkoše. Celé tělo zpěvačky bylo v jednom ohni.
Musela v tom pekle tvořeného ze stále přicházejících extázích být snad hodinu. Ruce měla rozmočené od stále tekoucí vody.
Vše přestalo náhle jak začalo. Miku celá vyčerpaná od sténání dopadla na futonu. Ležela zabalená v županu a nechala se hladit od Arturie po hlavě dokud neusnula.

Po dlouhé době byla schopna usnout tvrdě. Žádný polospánek v neustálém strachu. Najednou se cítila v bezpečí.
Slabé ťukání sílilo s každou další ranou. Miku spokojeně oddechovala v náruči blondýnky, která ťukání nehodlala ignorovat. Arturie doufala, že dnes ono bouchání opět přijde. Vše si připravila a byla odhodlaná jednat. Když zelenoočka usnula připravila pro jistotu nůž, kterým by nevítaného hosta přivítala. Lehkým našlapováním přišla ke dveřím, které zprudka otevřela.
Miku ucítila, že je něco špatně. Jakmile necítila tělo své přítelkyně vedle sebe. Spatřila pozdě jak Arturie otvírá dveře s nožem připraveným k bodnutím.
Hatsune natáhla ruku a vykřikla:"Stůj!" Bylo pozdě. Dveře byly otevřeny. Muž v kapuci natáhl po blondýně ruku. Ta na nic nečekala a útočníka bez váhání sekla nožem. Kapky krve vylítly ke stropu. Muž zařval bolestí a dal se na útěk. Arturie za ním ještě vyběhla ze dveří a častovala jej nadávkami. Poté ihned vešla zpátky do pokoje. Nůž od krve hodila do dřezu a lehla si vedle Miku, která se celá třepala.
"Už bude dobře," objala rozrušenou dívku, která nesnášela pohled na krev. Vždy se jí z něho udělalo špatně.

Následující ráno probudila Miku Arturie dlouhým polibkem na rozloučenou: "Uvidíme se v práci," řekla blondýnka a odešla z bytu, než se mladá zpěvačka stačila rozkoukat.
Dívka si sáhla rty a otřela si je. Chvíli zírala na lesk, jenž si Arturie nanesla na rty a trochu ulpěl i na jejích a poté prst náležitě olízla. Její tělo bylo stále rozechvělé z prožitků z předešlé noci. S prstem v puse, který si stále olizovala začala druhou rukou svoje tělo osahávat. Vzpomínala na předešlou noc ve sprše, ale ihned potom se dostavil šok. Vzpomněla si na krev na neznámého útočníka, jenž jí bušil každou noc na dveře. Ihned vešla do kuchyně, ale nůž, který byl včera od krve dnes zářil čistotou. Přešla proto do chodby, kde si byla jistá, že uvidí menší cákance od krve, ale ani zde nic nenašla: "Arturie musela nejspíš uklidit," vyslovila nahlas myšlenku a děkovala bohům za tak skvělou přítelkyni.
Pomalu nastával čas, aby vyrazila do práce. Netrvalo to dlouho a byla připravena.


Všechen stres z ní spadnul. Byla konečně uvolněná a cítila se skvěle. Věřila tomu, že neznámý stalker ji už dá pokoj a za to mohla vděčit jediné osobě. Nevěděla pořádně co k ní má cítit, ale věděla, že všechny její pocity k ní jsou vřelé. Nevěřila na lásku a už vůbec ne na lásku k ženě, ale po včerejší noci začala pomalu měnit názor. Na Arturii se velmi těšila až znovu uvidí ten její úsměv a krásné oči.
"Ahoj šéfe," pozdravila hned ve vchodu obrovitého muže.
"Yo, Miku! V šatně jsem ti nachystal nový obleček," šéf vykouzlil na tváři zářivý úsměv.
Hatsune vešla do šatny, kde na ní čekal šedý oblek podobný korzetu. Po stranách byl lemovaný zeleným vzorem malý trojúhelníčků. Vše dokreslovala zelená kravata, jež měla stejný odstín barvy jako vlasy zpěvačky. Místo kalhot, nebo sukně dostala malý kousek černé kůže, který zakrýval asi tolik jako kalhotky a k tomu dlouhé punčochy.
Miku si před zrcadlem uvazovala dva culíky, když do místnosti vešla Arturie: "Ahoj," pozdravila.
Zelené oči se hned rozzářily radostí.
"Chtěla jsem si promluvit o tom včerejšku," přistoupila blondýnka ke zpěvačce. "nikomu o tom neříkej."
Miku náhle ucítila na svých ramenou tíhu. Začala mít špatné tušení.
"Obvykle za tohle beru kolem pěti tisíc, ale pro tebe jsem to tentokrát udělala zadarmo," Arturie potvrdila Miku nejhorší obavy.
"Jasně," bylo jediné slovo na které se teď zmohla.
"Příště už to bude placené, ale možná ti dám slevu," mrkla blondýnka při odchodu ze šatny.
Byl to pocit věru nepříjemný, jako dostat ránu od profesionálního boxera. Tak se právě Miku cítila.
"Já jsem taková kráva!" uhodila pěstí do stolu. Otřela si slzy a začala napravovat rozmazaný make-up.
Po několika minutách uslyšela křik, který v klubu nebyl neobvyklý, ale tentokrát bylo něco špatně. Zvědavost Miku nedala a vyrazila z šatny, i když nebyl ještě čas na její vystoupení. Jakmile vstoupila mezi zákazníky uviděla jak šéf drží pod krkem jednoho z hostů. Byl to právě ten mladík, který začal navštěvovat podnik kvůli ní. Chodil na všechny její představení. Pamatovala si ho, když ho viděla každý den a byl i docela pohledný. Tentokrát bylo, ale něco jinak. Ruku měl v obvazech a Arturie kolem něho skákala a pořád na něj ukazovala: "Přiznej se, žes to byl ty, kdo byl včera u Miku! Řízla jsem tě do ruky a ty jsi zdrhnul!"
"Já nic neudělal!" bránil se mladík, ale z ocelového sevření se nemohl vyprostit.
"Už jsem zavolal policajty," houkl barman.
"Přiznej se ty úchyle!" vřískala blondýnka. "Od čeho máš teda zraněnou tu ruku!"
"Co je ti potom!"
Arturie se vrhla muže a strhla mu z ruky obvaz. Byla zde jasně viditelná rána od ostrého předmětu.
"Ty jedna svině!" vřískla blondýnka a začala muže obdarovávat fackami. Každou ranou zasadila do jeho obličeje řeznou ránu díky prstýnkům, kterých měla na ruce hned několik. Pár chvil na to přijela policie, ale to už byla Miku zpátky v šatně a snažila se vše rozdýchat. Díky tomuto incidentu podnik zavřel o něco dřív, než bylo zvykem. Stalkera si odvezla policie k výslechu.

Miku po perném dni ulehla pod deku a spokojeně oddechla. Konečně se vyspí. Stále se trápila kvůli tomu co slyšela od Arturie. Přála si, aby to bylo něco víc, ale bohužel. Při těchto myšlenkách nakonec usnula.
Ne však na dlouho. Uprostřed noci uslyšela opět ono zlověstné bouchání. Pomalu se otočila ke dveřím. Viděla stín, postava stála přede dveřmi. Bouchání přestalo, ale stín stále zůstával, aby v následujícím okamžiku po chvíli ticha prorazil dveře kuchyňský nůž.
Miku vyjekla strachy, ale zároveň se jí ulevilo, když uslyšela jak neznámý odchází. Vzala do ruky mobil, kterým si svítila a pomalu našlapovala ke dveřím. Posvítila mobilem na nůž ze kterého skapávaly kapičky krve. Telefon upustila a ten spadl do větší louže, jež se mezitím stihla vytvořit v chodbě. Podívala se pod nohy a zjistila, že právě stojí v potůčku krve, která se rozlévá dál do jejího pokoje. Zavřela oči a snažila se přemoct nevolnost která jí svírala žaludek. Rukou našmátrala klíče, aby otevřela dveře.
Ty se pomalu otevřely a Miku spadla na kolena a začala zvracet. Ke dveřím byl kuchyňským nožem přímo přišpendlen onen muž z dnešního odpoledne v baru. Všude byla krev, která pomalu obklopovala i dívku. Ta sáhla po mobilu a začala volat policii. Mezitím začala znova zvracet. Pochvíli neměla už co, tak jenom dávila žaludeční šťávy. Sliny jí stékaly z pusy. Půlku tváře měla zamazanou od krve, stejně tak ruce a nohy.

Noc strávená na policii dlouhými výslechy nebyla zrovna nejpříjemnější. Všichni slibovali jak vraha určitě dopadnou, ale zpěvačka jim nevěřila.
Od policie šla rovnou do práce. Chtěla být mezi lidmi a díky práci mohla přijít na jiné myšlenky. Nikdo v práci nevěděl co se u ní doma stalo. Nechtěla, aby to kdokoliv věděl. Lítostných pohledů a keců v podobném duchu měla už plné zuby.
Několikrát se za ní stavila i Arturie, aby si popovídala. Snažila se znovu vetřít k Miku do bytu, ale ta se tentokrát nenechala. Hatsune zbývalo poslední vystoupení dnešní den a celý podnik zavíral. Arturie ji popřála hodně štěstí a začala ze sebe svlékat pracovní oblečení.

"Měla bych jít někam do hotelu," pomyslela si zelenovláska na cestě zpět do šatny po vystoupení. "nevím jestli se ještě kdy budu moct vrátit do toho bytu. Otevřela dveře od šatny a začala si uvolňovat kravatu, když v tom se zarazila. Uprostřed šatny ležela Arturie. Její tělo bylo sotva k poznání. Už se ani nedalo hovořit o tělu jako takovém, protože vrah musel do jejího těla bodnout snad tisíckrát. Byl to hrozný pohled. Některé části byli odděleny od těla a jiné držely jenom stěží. Na několika místech byla vidět holá bílá kost a všude ta krev.
Ze všeho nejhorší byl, ale ten výraz v Arturiina obličeje. Takový výraz strachu a zděšení.
Miku vyběhla z šatny a utíkala do hlavního sálu. Ruku si držela před ústy, dělalo se jí opět špatně. V sálu už nikdo nebyl. Všichni návštěvníci odešli a stejně tak barman. Jediný, kdo zde zůstal byl šéf. Jeho obrovitá postava seděla za jedním ze stolů a skláněla se nad několika papíry.
Miku vydechla úlevou: "Šéfe," dotkla se muže za rameno. Šéf bezvládně spadl na zem. Z proříznutého hrdla mu stékala krev.
"Ne!" vřískla Miku v zoufalství.
"Buch! Buch!" uslyšela dobře známý zvuk. Začala ječet a vydala se na úprk. Nohy jí utíkaly sami od sebe. Slyšela ten dunivý zvuk jak se k ní stále přibližuje. Věděla, že, když se otočí je s ní konec. Běžela chodbou, kde narazila na dámské záchodky. Ihned za sebou zavřela a ustupovala dál od dveří. Dunivý zvuk se stále blížil. Miku se pořádně nadechla a podívala se na ruce. Stékala z nich krev: "Jak to?" problesklo jí hlavou. "Na nikoho jsem přece nešahala," a otočila se směrem k zrcadlu. Nejenom její ruce, ale i tvář a celé tělo bylo postříkané od krve. Teď si všimla, že v ruce svírá nůž, který byl celý od krve. Co jí, ale překvapilo ze všeho nejvíc byl její blažený úsměv.
"Buch! Buch!"

Jsem vrah?

30. července 2011 v 11:46 | Vody |  Povídky
Jó tak já si tu udělám sám sobě reklamu.


"Mezi zavražděné patřil také majitel podniku. Policie také pohřešuje mladou zpěvačku-"
"Koho to zajímá?" protáhl si mladík krk... Na televizní obrazovce vystřídala reportéra fotka mladé dívky.
"Vraždy podle všeho nemá na svědomí sériový vrah, kterého policie nemůže dopadnout už více jak pět měsíců."
"Takový zprávy po ránu," vypnul mladík televizi a uchopil činky. Pokoj prostupovaly sluneční paprsky, proto si stoupl k oknu, aby jej hřály. Ranní rituál zakončil sledem několika kliků, poté následovala sprcha a mohl vyrazit do školy. Místo toho však zasedl před monitor. Počítač začal chrčet, než se rozeběhl, za tu dobu mohl mladík pozorovat svůj odraz, bylo to stejné jako, kdyby koukal do zrcadla. Blonďaté vlasy padající do očí, musel chvíli počkat, než mu uschnou, proto si je odrhnul, aby mu nedráždily modré oči.
Po najetí první stránky na něj vybafla fotka zelenovlasé dívky, kterou hledala policie. S nezájmem tuto informaci přešel a brouzdal dál ve vodách internetu.

O něco později uslyšel telefon: "Co je?" zeptal se, když přijal hovor.
"Jak to myslíš, co je? Zase se flákáš na internetu? Za pět minut začíná vyučování!" ženský hlas zněl velmi rozhněvaně.
"Karin, kde jsi vzala moje číslo?" odpověděl klidně.
"Táhni do školy!" uslyšel další řev.
Blonďák vypnul telefon a sykl: "Kdo si myslí, že je? Jenom proto, že je zástupkyně třídy," nakonec raději počítač vypnul a vyrazil do školy.

Venku si přehodil diplomatku přes záda a vyrazil rychlejším krokem. Jelikož neměl moc času musel využít zkratku, která vedle přes postranní uličky města. Nikdo tudy moc nechodil, byly zde akorát rozházené odpadky a večer tu přespávali bezdomovci, nebo tu obchodovali dealeři. Chvíli na to dorazil před školu, prošel branou, u kterého na něj čekala dívka s krátce střiženými červenými vlasy.
"Jdeš pozdě o půl hodiny," posunula si brýle.
"Co se staráš? Jsi snad moje máma?" odbyl ji blonďák pohledem.
Tím ji lehce vyhodil z míry, ale dívka se nevzdávala: "Mám zodpovědnost za docházku! Flákáš se doma, bezostyšně promrháváš čas na internetu místo toho, abys byl ve škole!"
"Proč tu na mě vůbec čekáš? Děláš do mě?"
"Welkine, ty blbče! Kdo by o tebe tak stál," dupla mladíkovi na nohu a odkráčela.
"Tak co se staráš," řekl, když už byla z doslechu. Na chodbách nikdo nebyl, všichni ještě seděli v lavicích.

Další den ve školních lavicích utekl. Welkin zvolil cestu domů stejnou jako do školy. Těšil se domů, až si sedne před počítač a uvolní svoji mysl. Monitor ozařoval místnost do hlubokých nočních hodin.
Po dlouhém brouzdáním internetem začala Welkina zmáhat ospalost. Naposledy projel svoje oblíbené stránky, jestli se neudálo něco nového. Z chatu také všichni odešli, stačilo jenom zkontrolovat e-mail. Čekal na něj pouze jeden. Neznal nick odesílatele, ale mohl to být kdokoliv, měl na internetu hodně přátel. Poklepal na myš a e-mail se otevřel. V tu chvíli mu zčernala obrazovka, aby se na ní v zápětí ukázal obrázek mladé dívky.
"Tu už jsem někde viděl," problesklo mu hlavou. Následovala další fotka, na které byla dívka celá od krve. Byly vidět řezné rány a stříkance krve na okolních zdech. Následovala další fotka mladé dívky. Prezentace dál pokračovala v ukázkách dívek zavražděných brutálním způsobem. Welkin začínal mačkat klávesy, aby prezentaci zastavil, ale nic se nedělo. Ze snímků mrtvých dívek mu začínalo být špatně od žaludku. Něco v hlavě mu říkalo, že tohle nejsou žádné filmové triky, ale realita.
"Vypni se!" zařval na stroj a dál mačkal klávesové zkratky. Místo toho dostával další a další fotky plné krve. Nakonec v zoufalství vytáhl zástrčku ze zásuvky a vše utichlo.
Sotva stačil popadnout dech uslyšel ťukání na dveře. Utřel si zpocené čelo a podíval se kukátkem, kdo ho vyrušuje takhle pozdě v noci. Na chodbě stála drobná dívka, jejíž obličej zakrývaly černé vlasy.
"Kdo to je?" s touto otázkou otevřel dveře.
Dívka zvedla hlavu, aby na vysokého mladíka viděla a usmála se: "Ahoj!"
Blonďákovi se právě obrátil žaludek a nechal neznámou dívku na chodbě a odběhl na záchod, kde začal dávit žaludeční šťávy. Byl rád, že si nedával žádnou večeři. Před očima měl stále ty fotky. Po nějaké době se přestal klepat a uvědomil si, že za ním někdo stojí. Byla to ta dívka, které otevřel dveře. Právě mu podávala ručník s ustaraným výrazem: "Jsi v pořádku?"
"Kdo tě sem pustil?" vysoukal ze sebe.
"Nechal jsi otevřeno a jak jsi rychle odběhl a nevracel jsi se dostala jsem strach," vysvětlovala dívka.
"Co to má být za nálev soucitu a strachu o neznámého člověka?" pomyslel si Welkin a podíval se na dívku s nedůvěrou. Ta mu oplatila úsměvem: "Jmenuji se Rin."
Blonďák se chvíli zdráhal, ale nakonec podal dívce ruku: "Welkin."
"Umyj si obličej," poradila dívka a podala mu ručník.
"Jo," zval si podávanou osušku a přikročil k umyvadlu. Dívka jej mezitím opustila a přešla do obýváku.
"Co je tohle za večer?" zeptal se Welkin sám sebe při pohledu do zrcadla. Voda mu stékala po obličeji. Nejdřív ty fotky v počítači a teď neznámá holka v bytě. Hned mu hlavou problesklo spojení neznámé dívky s počítačem ve které měl obrázky zavražděných dívek. Vyběhl z koupelny a podezření bylo potvrzeno. Rin stála před počítačem a čekala až naběhne. Kabel předtím jistě zapojila.
"Hej, hej, co to děláš?" zeptal se a vyrazil s jasným úmyslem dostat dívku pryč od počítače.
"Chtěla jsem si jenom prohlídnout e-mail. Ještě mi nezapojili internet nastěhovala jsem se teprve dneska," odpověděla zcela normálně.
"Tak nastěhovala? To by vysvětlovalo, co tady děláš, ale teďka vypadni od toho počítače," chytil černovlásku za rameno. Ta na něj jenom nechápavě zírala a nechala se otočit a dostrkat až ke dveřím. Právě včas, na monitoru opět začaly běhat fotky zavražděných dívek: "Tohle někdo vidět tak si to může špatně vyložit," problesklo Welkinovi hlavou.
To už byla černovláska zpátky na chodbě a přes blonďákovo tělo nemohla nic vidět.
"Takže... díky za návštěvu. Měj se," zabouchl dívce před nosem a ani nečekal na její odpověď, ale i tak uslyšel dívčin hlas: "Ahoj zítra."
Jakmile odešla přistoupil k počítači a vytáhl jej pro jistotu opět ze zásuvky.

Další den se zdál být tak nádherný do té chvíle, než si uvědomil události z minulého večera. Náladu mu nezlepšila ani Rin, která na něj čekala přede dveřmi s tím, že chodí do stejné školy. Cestou se dozvěděl další věci, které ho nezajímaly. Například, že chodí do stejné školy už několik let, ale je o dva roky mladší proto si jí nepamatuje, ale ona jeho ano. Ve škole dostal od Karin zase vyhubováno, i když nic neprovedl.
"Baví tě na mě řvát? Děláš to ze setrvačnosti, nebo co?" neskrýval Welkin svoje rozhořčení nad přidělenou službou, jenž ho ve škole zdrží až do večera.
"To máš za včerejšek a vůbec ti to neuškodí. Stejně bys doma akorát vysedával u počítače," obhajovala Karin svoje rozhodnutí. Blonďák jenom sykl a dal se do nařízené práce.
V půlce práce za ním přišla Rin, chtěla mu pomoci, nebo na něj i počkat, ale všechny tyto nabídka Welkin odmítl.
Jakmile splnil všechny svoje nařízené úkoly začalo slunce pomalu zapadat. Při odchodu ze školy zastavil před počítačovou učebnou a neodolal. Zasedl k nejbližšímu počítači a začal brouzdat internetem. Na svůj e-mail se radši nepřihlašoval.
"Měl bych o tom něco zjistit," pomyslel na vraždy dívek a fotky, které včera viděl. Začal projíždět internet a hledat fotky obětí. Všechny fotky dívek, které byly zabity odpovídaly těm které viděl minulou noc. Z internetových článků a diskuzí zjistil jenom to, že policie nemá žádného podezřelého. Zabědoval nad neschopností podezřelého a pátral, jestli po internetu nekolují fotky, jež viděl.
Z bádání ho vytrhlo hřmění, podíval se z okna, v dálce uviděl blesky. Netrvalo to dlouho a začalo pršet. Na nic nečekal a vyrazil nejbližší cestou domů. Mohla být už půlnoc, když procházel postranními uličkami, které mu zkracovali cestu. Pospíchat nemělo cenu, byl zcela promočený vytrvalým deštěm.
"Takhle akorát prochladnu," zabědoval a otřel si vodu z obličeje. Jakmile zabočil do další uličky zůstal nehybně stát. Předním vysela ve vzduchu dívka, byla oblečená ve stejné uniformě, kterou nosily dívky z jeho školy. Upustil tašku, která upadla do louže a rozeběhl se k tělu. Byla to Karin, z jejích rudých vlasů stékaly pramínky krve. Kolem krku měla omotaný ostnatý drát. Tělo měla nepřirozeně zkroucené, zlomené kosti upravovaly tvar do obskurního tvaru. Než se pokusil Karin sundat uslyšel policejní sirény, z podvědomého reflexu začal utíkat. Zastavil až, když doběhl domů. Celý udýchaný práskl s dveřmi a sesul se k zemi.
Netrvalo to dlouho a došlo mu, že tam zapomněl tašku. Policie bude za chvíli zvonit na jeho dveře a až se podívají do jeho počítače bude jasný podezřelý ze spáchání všech vražd. Co ho ale trápilo víc byla smrt Karin. Jakmile zavřel oči viděl její výraz v obličeji a všude krev.
Nevěděl jak dlouho tam takhle seděl, ale voda z něj pomalu stékala až seděl ve větší louži. V tu uslyšel na chodbě kroky, srdce mu přestalo tlouct, když se kroky zastavily před jeho dveřmi. Následné zaklepání na jeho dveře mu málem způsobilo infarkt.
"Buch, buch!" ťukání zesilovalo. Odevzdaně stoupl a se svěšenou hlavou otevřel. Určitě čekal policii, ale nikdy by ho nenapadlo, že předním bude stát Rin s jeho aktovkou.
Rychle po tažce chňapl a trhl, ale Rin ji držela pevně. Blonďák znovu trhl a s aktovkou vyletěla do vzduchu také černovláska která narazila do Welkina a oba spadli na zem.
"Pusť tu tašku," řekl blonďák chladně. Dívka hned poslechla, taška odletěla do rohu pokoje, ale Rin nechtěla vstát a stále ležela na Welkinovi.
"Hej, nechceš se zvednout?" ne, že by mu vadil ženský dotyk, ale právě teď neměl na podobné věci ani pomyšlení.
"Nechci," odpověděla černovláska. Welkin se jí zadíval do očí, viděl v nich smutek.
"Já jí nezabil," řekl na svoji obhajobu. Dívka mrkla a její oči se náhle rozzářily. Rin vyskočila na nohy a zavřela dveře.
"Hej, co to děláš? Neměla bys jít domů?" neskrýval blonďák podivení nad chováním dívky.
"Měl by ses převléct, nebo nastydneš," ukázala na mokré šaty.
"Ty taky," začervenal se Welkin. Jak na něm dívka ležela její tričko nasálo vodu a bylo průhledné. "pěkná podprsenka."
"P-puč mi tričko," zakoktala Rin a zakryla si hrudník rukou.

Welkin si po těžkém dnu dopřál teplou sprchu, pára stoupala ke stropu. Konečně měl čas si utřídit myšlenky a uklidnit se.
"Jak je možný, že ta holka měla moji aktovku? Sledovala mě? Jestli ano tak musela vědět, že jsem Karin nezabil, ale proč na mě teda tak koukala jako, kdybych byl vrah já. Já Karin nezabil! Nezabil jsem nikoho nejsem přece magor! Jestliže jsem jí nezabil já a tu tašku mi přinesla Rin..." s ručníkem kolem pasu vystoupil ze sprchy, když si uvědomil, že oblečení má ve skříni a musí jít nahý kolem dívky.
"Děje se něco?" uslyšel za zády hlas dívky, když se snažil proplížit do svého pokoje. Pomalu otočil hlavu, aby viděl jak Rin třímá v ruce kuchyňský nůž.
"Nechci umřít v ručníku," vyhrkl Welkin.
Rin nadzvedla obočí a zadívala se na nůž: "Dělám ti večeři."
Blonďákovi spadl kámen ze srdce.

Celá večeře se nesla ve velmi stísněném duchu. Welkin ani nevěděl, že má doma tolik jídla, nejspíš musela skočit k sobě domů. Zatímco si blonďák dával pozor na každý pohyb Rin se chovala zcela přirozeně. Welkin byl po celou dobu zamračený, ale černovláska při každém jejich očním kontaktu házela zářivé úsměvy.
"Ty," prolomil blonďák ticho. "proč to všechno pro mě děláš?"
"Musím mít důvod?" odpověděla Rin otázkou.
"Nechci být hrubý, ale přijdeš si do mého života. Zachráníš mě před policií," ukázal na tašku v rohu. "ještě mi uvaříš. To se nebojíš, že bych ten vrah mohl být já?"
"Jsi?"
"Ne."
"K některým věcem nepotřebuješ důvod," dívka položila příbor na stůl a utřela si pusu do ubrousku.
"K některým ne, ale k tomuhle..." nedal se blonďák odbýt.
Rin přistoupila k Welkinovi a chytla ho za ruku, kterou si přitiskla na tvář. Welkin cítil její hebkou pleť, poté začala rukou sjíždět pomalu po krku až k hrudi: "Cítíš?" Měla na mysli tlukot srdce.
"Hej," snažil se blonďák odporovat, ale Rin se k němu naklonila a políbila jej.
"Uvidíme se zítra," zašeptala a odešla z bytu.
"Tak tohle je tvůj důvod?" usmál se Welkin.

Welkin následující ráno stále cítil nepříjemné mrazení v žaludku ze včerejšího nočního dobrodružství, ale snažil se nemyslet na ten pohled, když spatřil svoji mrtvou spolužačku. V televizi neříkali nic o další oběti, policie zřejmě vše úspěšně tajila.
Když odcházel z bytu čekal, že na něj bude Rin zase čekat, ale nikde nebyla. Nemínil na ni čekat a vyrazil do školy sám, tak jako vždy. Venku opět pršelo, obloha byla zatažená, jakoby odrážela Welkinovi pocity. Tentokrát zvolil delší cestu, nechtěl jít přes uličku, kde našel Karinino tělo.
Škola byla stejná jako každý den, ani nevěděl co přesně čekal, že se stane. Nikdo zatím nevěděl o brutální smrti jedné ze studentek. Ve třídě bylo vše v normálu, žádné chování ostatních spolužáků nevybočovalo z průměru.
První neobvyklá věc nastala odpoledne, kdy za Welkinem přišla spolužačka, jenž byla považována za nejkrásnější dívku na škole, Revy. Atletická postava, dlouhé hnědé vlasy upravené do dvou culíků vykreslovaly celkovou roztomilost dívky.
"Co chceš?" zeptal se blonďák nevrle dívky, která si sedla naproti němu.
"Přinesla jsem ti oběd," usmála dívka a položila na stůl krabičku s jídlem.
"He? Oběd, pro mě a od tebe? O co ti jde?" neskrýval Welkin svůj údiv.
"Dobrá, řeknu to na rovinu, líbíš se mi a v poslední době jsem tě viděla s jinou dívkou, tak jsem se konečně odhodlala jednat, aby mi tě nesebrala nějaká jiná," přitom se nahnula, aby mohl blonďák pořádně vidět její výstřih.
Welkin polkl a oči mu hned sklouzly tam kam dívka chtěla: "T-to je jenom kamarádka," vykoktal nakonec. "nic víc."
"Výborně," pohladila jej po ruce a odešla.

Welkin přemýšlel jestli má cenu snažit se zprovoznit počítač, venku stále pršelo a začínala jej zmáhat zvědavost zda-li se s fotkami dokáže vypořádat a smazat je. Než se k čemukoliv odhodlal uslyšel zvonit telefon: "Haló?" přijal neznámý hovor.
"Přijď do parku," uslyšel hlas Rin, než stačil jakkoliv odpověď hovor ukončila. Celý den o ní neslyšel a teď tenhle telefonát. Bez většího rozmyšlení ihned vyrazil.

Jakmile vyběhl ven uvědomil si, že pořád prší. Na vracení zpátky už neměl náladu a ani čas proto vyrazil rovnou do parku. Rin zněla v telefonátu vyděšeně, mohla být snad v nebezpečí?
Welkin doběhl do parku, ale nikde nikoho neviděl. Stál tam sám uprostřed noci v dešti a hluboce oddechoval. Potom mu to došlo: "Nikdy jsem Rin nedával žádné číslo jak ho na mě mohla znát? Musím zachovat klid, kurva! Co ty fotky? Jak se dostaly do mého počítače? Vyfotil jsem je snad já, když jsem zabíjel ty holky? Já nikoho, ale nezabíjel, nebo ano? Zabil jsem snad Karin a žádnou tašku jsem nikde nezapomněl? Vymyslel jsem si snad Rin, abych zapomněl na to co jsem udělal? Co, když jsem ten vrah nakonec opravdu já..." z myšlenek jej vytrhly kroky.
"Čekal jsem na tebe," uslyšel Welkin za svými zády mužský hlas. Hnědovlasý muž střední postavy držel za vlasy blonďatou dívku, která byla celá od krve.
"Takže to jsi byl celou tu dobu ty?" zvedl Welkin hlavu.
"Jo," pustil muž dívku na zem. Její tvář Welkin viděl poprvé, byl rád, že to nebyl nikdo koho zná.
"Proč já?" zajímalo blonďáka.
"Byl jsi zrovna po ruce... bylo mi jedno, kdo to bude, ale už bylo načase jednat," muž dělal mezi slovy delší pauzy. "Welkine, teď zemřeš. Všechny důkazy... vedou k tobě! Fotky, tvoje mrtvá kámoška ze třídy, která na tebe ustavičně řvala... a já budu volný," zvedl vrah ruce a nechával si kapky padat na obličej.
"Karin, jsi zabil kvůli mně?" zaťal blonďák zuby.
"Jo, kosti jí rupaly pěkně," přikývl vrah znalecky hlavou.
Welkin se začal potichu smát. Hnědovlasý trochu znejistěl a vyndal si z kapsy nůž: "Žiješ sám, nemáš žádný kámoše a všichni ví, že jsi odpad společnosti. Ve škole jsi pořád trestanej a doma jenom surfuješ po internetu po pochybnejch stránkách. Policie na tebe hodí všechny vraždy potom co u tebe doma najdou potřebný důkazy a teď je čas chcípnout," rozeběhl se vrah kupředu. Bodl na jistotu nožem a cítil jak nůž proniká masem. Ostří projelo Welkinovo levou dlaní, kterou jí předem nastavil. Sevřel zraněnou rukou soupeřovu pěst, aby nemohl nůž vytáhnout: "Zjistil sis proč jsem byl považován za odpad a neměl jsem žádný kámoše?" zeptal se blonďák. Vrah nechápavě zkřivil obličej.
"Protože jsem rváč," Welkin vymrštil svoji pravačku a vykloubil útočníkovi čelist. Pustil jej a nechal nůž vyjet z ruky, byla to ohromná bolest, ale nával adrenalinu vše rušil. Vrah byl z té rány dezorientovaný, Welkin toho využil a pravou rukou si jej přitáhl zpátky, aby mu mohl dát hlavičku. To už útočník nevydržel a spadl na zem.
"Nevstávej," dupl blonďák muži na koleno a bylo slyšet hlasité křupnutí. Vrah hlasitě zařval a upustil nůž. To Welkinovi nestačilo a levou rukou vraha znovu postavil, aby ho obdaroval poslední pěstí, poté pustil bezvládné tělo na zem a přešel k blondýnce, jenž ležela opodál. Odhrnul ji vlasy z čela a zkusil jestli nahmatá tep, ale marně. Adrenalin pomalu ustupoval a začal cítit nesnesitelnou bolest v levé ruce. Krev se mísila s vodou, která stále padala z oblohy. V tom za sebou Welkin uslyšel pohyb, bylo pozdě na to cokoliv dělat. Ucítil bodavou bolest studeného železa jak se mu zarývá do ruky. Padl na zem a zhluboka oddechoval. Skláněl se nad ním vrah, kterému teď chybělo pár zubů a sotva se držel na jedné noze, ale i tak poznal, že právě prohrál. Neměl už sílu se kamkoliv hnout.
Padla tupá rána a vrah padl na zem. Za ním stála Rin s dlažební kostkou v ruce.
"Rin," vydechl Welkin, než upadl do bezvědomí uslyšel jak volá jeho jméno.

Welkin pomalým krokem kráčel ke škole, uběhl týden od onoho večera. Vedle něj kráčela spokojeně Rin.
"Dlužím ti omluvu," otočil se na dívku. "chvíli jsem pochyboval o tom jestli existuješ... Jestli jsem si tě nevysnil," dodal omluvně.
Rin se na něj zamračila a ihned ho udeřila do žeber: "Já existuji," chytla jej za ruku. "ale ve snu jsme teď možná oba."
"Pohladil bych tě, ale," ukázal ovázanou ruku v sádře. "doktor říkal, že mi tím nožem naštípnul kost."
"Postarám se o tebe," Rin se na mladíka ještě víc přitiskla.

Toho dne našel blonďák na lavici dopis, byl od Revy, která se s ním chtěla sejít na střeše školy. Welkin nebyl proti, chtěl si s ní veškeré věci ujasnit. Na střechu vedla normální cesta po schodech, žádný žebřík, který by znepříjemňoval cestu. Slunce svítilo a na obloze nebyl ani náznak po mraku.
"Čekala jsem na tebe," zamávala Revy.
"Ahoj," zavřel blonďák za sebou. "víš, je mi to líto, ale,-"
"Nemluv," zarazila jej dívka. "vím jak to je a ani nevíš... jak mě tíží u srdce co se stalo."
Welkin zpozorněl, takové odmlky už někde slyšel.
"Tohle se nemělo stát... ne, nemělo," přistupovala bruneta k mladíkovi.
"Hej!" Welkin si všimnul příliš pozdě basebalové pálky, kterou Revy držela. Dostal přímý zásah do hlavy.

Když se probral, byl stále na střeše, ale nemohl se hýbat, měl svázané ruce a nohy.
"Měli jsme takový skvělý plán... ale tys prostě nemohl chcípnout, co? Tohle je za bráchu," napřáhla pálku a uhodila, Welkin zaskučel bolestí.
"Najít někoho, kdo nebude nikomu chybět... Dostat fotky do tvého počítače bylo pro mě snadné. Nejsem jenom krásná, ale i chytrá," následoval další sled ran až křupaly kosti. Poté brunetka odhodila pálku na stranu a vytáhla mobil.
"Ráda si vás fotím, než chcípnete," Revy měla na tváři zvláštní výraz štěstí.
"Šílená krávo," vyplivl Welkin trochu krev, jež se mu hromadila v ústech.
Pálka se pomalu skutálela až ke dveřím, které byly najednou otevřené. Rin ji zvedla ze země a potichu došla až k Revy, která byla zaměstnána focením Welkina. Stačila jedna rána, aby brunetka spadla bezvládně na zem.
Rin se vrhla kolem Welkinova krku a pevně jej stiskla: "Blbče!" zašeptala mu do ucha.
Blonďák vykřikl bolestí: "To bolí! Rozvaž mě!"

http://www.piste-povidky.cz/dilo/62824
nebo
http://tenrai.cz/viewstory.php?sid=1610&chapter=1

Fairy Tail

17. července 2011 v 23:01 | Kvok |  Anime


Témata se mi zdají být čím dál tím víc labilnější a přijde mi že je vybírá cvičené morče, které musí dojít k misce se žrádlem na které je nalepené téma, které bude tento týden. Blogeři pak musejí přijít s něčím hrozně zajímavým, ale většinou napíší nějaký nesrozumitelný blud, jenž nemá hlavu ani patu a ve článku je víc gramatických chyb, než v tom mém a to už je vrchol, když pravopisné chyby vidím i já člověk to velice na pravopis chorý.
Inu, nebudu chodit kolem horkých kamínek a radši se jich dotknu rukou, abych zjistil jestli jsou zapnuté a odhalím, že dnešní téma jsem si opět překroutil podle svého a udělal jsem si jemnou recenzi dalšího z mnoha anime, které se hrdě rve mezi hlavní trojku a to Naruto, One Piece a Bleach. Jestli se dokázal této svaté nekonečné trojici přiblížit se dozvíte při čtení následujících odstavců s tím, že, když jsem napsal odstavců budu muset napsat odstavců víc jak jeden, takže je to i taková menší osobní výzva kolem desáté večer s tím, že to moc lidí číst nebude, když už jdou spát.


Znáte to, koukáte na jedno ze svých prvních anime a u většiny je to Naruto na které nikdo nedá dopustit. V tu se objeví někdo, kdo Vám začne rvát, že Bleach je jako Naruto, ale lepší a že je to hrozně cool. Nevěříte mu, ale i tak vám vzadu v hlavě trochu štrachá s tím, že si to stáhnete a kouknete na pár dílů a když tak to smažete, no jo, ale ono se Vám to začne líbit a stažených dílů už máte přes stovku.
Pak pokračujete dál s tím, že se objeví někdo, kdo doporučí One Piece, které si stáhnete také a má to stejný efekt jako u Bleache, ale v tom se zařeknete, že těchhle dlouhých Shounenů už máte po krk a tři bohatě stačí na to, aby Vám zasvinily spoustou giga Váš harddisk.
V tu se po dlouhé době objevíte článek na téma Fairy Tail a začnete se dočítat jak je to hrozně super stejně jako svatá trojka a s tím, že manga je opravdu výborná. No jo, ale to u těch ostatních je manga taky na vysoký úrovni. Chvíli si to necháte rozležet v hlavě a nakonec sáhnete po prvních dílech a pak po dalších.. a dalších… a pak doženete anime a musíte čekat každý týden na nový díl a sáhnete po manze, kterou taky ihned dočtete a musíte čekat.




Fairy Tail se odehrává ve smyšlené zemi, kterou můžeme přirovnat k středověké Evropě s tím, že je tu velký nádech fantasy, kterou vymysleli Japonci. V tomto světě se nacházejí mágové a ti, aby se jim to dobře táhlo, se spolčují do magických cechů. Samotným by jim bylo smutno.
Magických cechů je hned několik a mohou být jak dobré, tak i zlé a ultra zlé. Příběh se odehrává kolem hodného cechu Fairy Tail, přesněji řečeno kolem několika mágů z tohoto cechu.
Jako první si můžeme představit Lucy jejíž magie je zaměřená na povolávání duchů (Ha! Téma týdne!) ti můžou být všeho druhu od chodících hodin, přes chlapa s maskou koně, který si hraje na lučištníka, přes býka co chodí po dvou a na zádech má masivní vikingskou sekeru. Jejím snem je dopsání knihy a sesbírání všech klíčů díky kterým může vyvolávat duchy a uzavírat s nimi smlouvy, aby jí sloužili. Ze začátku je Lucy nehorázně slabá, ale postupem času získává lepší duchy a i její odhodlání a magická moc se pomalu zvyšují a ani to netrvá moc dlouho, než dostane jednoho z hlavních duchů a to lva. Lucy nám pomalu rozjíždí příběh s tím, že je mág na volné noze a chtěla by se dostat do legendárního cechu Fairy Tail. To se jí poštěstí, když potká mága z tohoto cechu.
Natsu Dragneel ovládá starou drakobijeckou magii, jež má sloužit pro boj s draky. Dalo by se říct, že on je hlavní postavou anime. Právě on přivedl Lucy k Fairy Tail a on je vždy tím, kdo porazí úhlavního nepřítele. Jeho útoky se skládají převážně z ohně. Vše ho naučil jeho "otec" drak, který jednoho dne z ničeho nic zmizel a nechal Natsua opuštěného a ten ho při všech možných příležitostech hledá.
Každá hlavní postava by měla mít svého rivala, ale v tomto anime má hlavní postava hlavních rivalů hned několik.
Gray Fullbuster ovládá magii ledu, a tak je přímo předurčen, aby s Natsuem, jež ovládá oheň neustále soupeřil. Gray je díky své magii velmi otužilý, proto se mu stává, že si každou chvíli sundá košili, nebo i kalhoty a spodní prádlo, aby mu nebylo horko. To vede k mírným trapasům, když si chtěl například nahý chtěl od Lucy pučit její oblečení.
Na rozdíl od Dragneela se Gray snaží občas přemýšlet a jeho boje mají šťávu, i když ne vždy musí vyhrát, ale za to při pozdějších soubojích se silnějšími soupeři překvapí, když je v cool stylu porazí.
Poslední hlavní postava je mág, jež se pyšní označením třídy S, která se dává pouze těm nejlepším a nejsilnějším. Natsu a Gray se při pouhé zmínce jména tohoto mága začnou klepat strachem.


Erza Scarlet mág využívající magii Knight, mág který nikdy, nikdy neprohraje ani proti daleko silnějšímu nepříteli, neprohraje ani, když musí stát sama proti sobě. Erza je opravdu kulervoucí charakter ze kterého mají strach i hlavní postavy. Ze začátku z ní přímo srší její touha po spravedlnosti, ale to časem díky bohu odpadá a z Erzy se stává jeden z nejlepších charakterů co jsem za poslední roky viděl, ale asi za to taky může ta její rudá hříva.
Erza používá magii díky které si může měnit brnění podle libosti a že různých brnění a oblečků má požehnaně. Hodí se do každé situace ať už na boj proti rychlejšímu soupeři, nebo brnění s větší odolností na oheň.
Na Happyho, modrou kočku, která umí lítat a pořád se drží Natsua jsem nezapomněl jenom mi přijde hrozně otravná, aye!


To by bylo k představení jedněch z hlavních charakterů, i když se v anime setkáme s vícero charaktery, které mají důležitější roli a více poté zapadají do příběhu a strkají hlavní čtyřku trochu do pozadí, aby následně opět vylezla na výsluní.
Příběhy zde máme vcelku takové jaké se od Shounenu dají čekat. Nejprve se musí vyřídit osobní záležitosti hlavních postav. Graye, Lucy, Erzy, aby pak mohlo dojít na složitější boje a propletence příběhu, který se začíná pomalu roztáčet a vyobrazují se hlavní zlouni celého anime, avšak i tady dojde na klišé, kdy hlavní postava zmlátí domnělého zlouna, který následně přijde ze zlého cechu k hodnému, avšak Gajeel je tady opravdový cool badass.
Potom tu máme menší srandovní narážečky, kdy Julia, jež se dokáže zkapalnit a ovládat vodu je zamilovaná do Graye, což vede k srandovním situacím, které jsou opravdu srandovní.


Grafika je přesně taková jakou čekat od dlouhotrvajícího anime, takže neurazí a ani nijak neohromí. Boje mají šťávu a nejsou natahané na několik dílů a vše má jakýs takýs spád. Ovšem jedna rada a to vyhýbejte se failerům, které se bohužel vyskytují i zde. Zatím sice nebyly v takovém množství jako například v Narutovi, ale to neznamená, že budou mít lepší kvalitu. Lepší je tyto hříčky přeskočit a počkat si n pokračování příběhu, než si kazit celkově velmi dobrý dojem.
K tomu jsem málem zapomněl přidat velmi moc bodů za hudbu, která je více, než povedená a budete si chtít stáhnout oba zatím vyšlé OST přičemž jedna skladba je lepší, než druhá a vy se necháte unášet v jejích rytmech, přičemž druhé OST bych přirovnal k hrozné zběsilosti irských tanců, kdy jsou skřítci na heroinu.


Celkové zhodnocení je takové, že se jedná o další velmi dlouhý shounen, který v mém osobním žebříčku přeskočil Bleach a dýchá zdatně na záda One Piece. Jestliže Vás svatá trojice přestala bavit, nebo hledáte další zajímavé delší anime, nebo prostě nemůžete vydýchat failery v Bleachi, které právě teď jsou a hledáte odpovídající náhradu tak s Fairy Tail rozhodně chybu neuděláte. Skvělé souboje, mnoha sympatických charakterů a krásně se rozvíjející příběh, jež začíná nabírat obrátek každým dílem a arcem, tak to je přesně Fairy Tail.

Celkové hodnocení 5 praček Whirpool. Značka vítězů!

A nakonec takovou menší ochutnávku z prvního ost:

Game of Thrones

3. července 2011 v 18:28 | Sm0ker |  Seriály


O tomto počinu jsem se dozvěděl čirou náhodou a byl jsem k němu trochu skeptický. Nicméně po shlédnutí prvních čtyř dílů, které mě naprosto chytly a šel jsem spát ve čtyři ráno jsem změnil názor. Některé filmy a seriály mají tu moc chytit diváka příběhem a nepustit. Nutí diváka pustit si ihned další díl správným navnaděním co se stane. Vy potom hltáte každou vteřinu a nestačíte se divit, všechno Vám připadá naprosto skvělé a pak přijde konec, který Vás ještě více vyšponuje k tomu, abyste viděli další díl.
Přesně tohle je nový počin z produkce HBO. Poslední dobou jsem se stal velmi skeptický k hraným seriálům, kdy přišly s naprosto famózním příběhem a postupně času se z nich stala kopa hnoje, jenž se táhla přes několik řad a člověku z ní bylo špatně a přestal raději na tyhle rádoby "cool" seriály koukat a uchýlil se k animované tvorbě.
Jednou za čas nám však vyjde takový skvostný počin, který prostě musíte vidět. Hra o trůny vychází z knižní předlohy George R. R. Martina. Knih má být sedm, přičemž jedna kniha by se měla rovnat jedné sérii. Zde může nastat jistá obava jestli si seriál udrží svoji úroveň po dobu sedmi sérií, ale zase musíme brát v úvahu, že je vše podle knih, které svoji úroveň mají, ale na druhou stranu byla teprve nedávno dopsána pátá kniha ze sedmi.


Inu příběh se odehrává ve fantasy světě, který na první pohled nemá moc co společného s fantasy světy, které nám jsou pořád předhazované. Nečekejte fousaté trpaslíky, ani přiteplené elfíky. Máme zde rozlehlý svět. Sedm království, kterým vládne jediný král, jenž dlí na železném trůnu. Tento král právě přijíždí za svým nejlepším přítelem na sever za Eddardem Starkem, jehož země jsou tak rozsáhlé jako zbylých šest království. Jelikož jsou tyto země na severu je tady i zima, která může trvat i několik let, ale ta největší zima, které se všichni bojí, může trvat i několik generací. Král následně nabídne Starkovi, aby zaujal místo jeho rádce a stal se tak druhým nejmocnějším mužem v Sedmi královstvích. Ten se z počátku zdráhá, ale nakonec přijímá a odjíždí s králem na jih odkud se zatím žádný Stark nevrátil zpět živý. S sebou si bere většinu rodiny a na hradě zanechává manželku s nejstarším a nejmladšími syny.
Stejně tak zde zanechává chlad a zeď, která odděluje Sedm království před ledovou pustinou, kde se skrývají Jiní. Pod touto zdí si představte opravdu hodně velkou a ještě větší a pořádně masivní zeď pokrytou sněhem a ledem a vynásobte třemi a možná se přiblížíte k tomu jak je zeď obrovská. Zeď brání takzvaní Černí, kteří přísahali věrnost chránit ostatní před tím co se skrývá za zdí. Posádka však značně prořídla a nebezpečí, jenž se skrývá v bílé pustině je každým dnem větší.



Daleko na jihu od zdi a přes moře vedou svoji armádu, která čítá desetitisíce bojovníků Khal Drogo, který je velmi podobný Barbaru Conanovi. (Herec, jenž stvárnil Droga bude hrát i Conana v novém filmu.) Tuto armádu se snaží využít ve svůj prospěch poslední právoplatný král, jenž byl nucen uprchnout do exilu, když jeho otce zabil Jaime Lannister. Tím se dostáváme k rodům, které Sedmi královstvím vládnout. Všechny mají své motto, kterým se řídí a všechny rody jsou prohnané a zrádné a chtějí jediné a tou je moc a nejvíc moci má král a jeho pobočník. V první sérii byly představeny hlavně rody Starků, kteří se dají popsat jako čestní bojovníci ošlehaní severským větrem a Lannisterové, jenž jsou všiváci od pohledu a s takovou zásobou zlata, že si mohou koupit prakticky kohokoliv.
Tím se rozjíždí kolotoč intrik, zrad a všech možných zvratů, které nedají divákovi ani na chvilku vydechnout.


Jedním z největších taháků pro mě osobně byl herec Sean Bean, který opět dokázal, že je špička ve svém oboru, když má hrát role ve kterých se ohání s mečem.
K tomu všemu ještě velmi pěkný filmový look a velká výprava, kdy jsou všechna místa a města opravdu věrohodná a vy si myslíte, že se díváte na vysoko rozpočtový film, ale tohle je seriál, jenž má filmové vzezření, které mu může kdejaký film závidět! K tomu nádherná hudba, jenž jenom podtrhuje famózní atmosféru.
Celkové hodnocení 5 praček Whirpool. Značka vítězů!


Samurai Champloo

16. června 2011 v 22:21 | Sm0ker |  Anime

Ono se to opravdu nezdá, ale, když dáte dohromady párek samurajů a celý to zaštítíte rapem a celou tu kulturu promícháte v mixéru vznikne něco naprosto jedinečného co slova nedokáží vyjádřit ani za použití slovníku cizích slov.
Je to prostě takový skvělý kousek který se musí zažít. Dají se na něj nést samé superlativy, kdy jenom při prvním dílu si div nepustíte do gatí nad tou šíleností, kterou hlavní postavy předvádějí. Celý děj se nám točí kolem mladičké Fuu, která pracovala jako servírka do té doby, než celou živnost nezlikvidovali další dvě hlavní postavy. Její jediný cíl je najít samuraje, který voní po slunečnicích. Sama, ale na cestu nestačí, tak se rozhodne požádat o pomoc dva potulné samuraje, kteří souhlasí s tím, že budou její strážci.


Fuu je hrozně roztomilá a nedokážu si představit jak by ji někdo mohl nesnášet. Neřekl bych ani, že by byla naivní, ale za celou cestu si hodně prožije a už nebude moci koukat na svět stejnýma očima stejně tak jako její další vedlejší dilema, kterého ze svých strážců by vlastně mohla eventuálně milovat.
Všechny tři postavy mají určitý cíl, který v průběhu všech šestadvaceti dílů svým způsobem vyřeší. Jedná se hlavně o prohřešky z minulosti, která každého dožene. Zajímavé, že Fuu je jediná, která svoji minulost hledá zatímco minulosti ostatních si najdou zbylé dva protagonisty samy.
Prvním strážcem je Mugen. Představte si nevraživého týpka, který nejde pro ránu daleko a nenechá si nic líbit. Jeho osobité jednání přivede skupinu párkrát do problémů, které vyústí v krvavou řezničinu. Vrcholem jsou poté souboje s hlavními záporáky na kteří se po několika dílech objeví, aby mohli hlavní hrdinové vyváznout s nepěknými jizvami. To dává příběhu další plus, že, i když jsou hlavní postavy neskutečnými šermíři, tak i zde se najde někdo, kdo je schopný je porazit.
Jin je přesný opak Mugena. Připomíná povahou rybu, moc toho nenamluví a většinou neudělá žádné nepředvídatelné věci, o to víc vyniknou příběhy, kdy je právě on hybatelem děje a dělá na něj šílené nepromyšlené věci.
Celý příběh se dotýká hned několika témat a zpracovává je s takovou bravurou a nadsázkou, až to jeden nemůže pochopit jak mohl být scénář tak dobře napsaný. Všechny postavy zde mají své místo a poskytují divákovi určité otázky k zamyšlení.
Jestli jste někdy chtěli vidět anime o samurajích tak tohle je naprostá špička ve svém žánru. Jestli chcete vidět vtipné, akční a chytré anime tak tohle je opět špička ve svém žánru, které se nedá nic vytknout.

Celkové hodnocení 5 praček Whirpool. Značka vítězů!

Kam dál